K této kapitole se dá najít řada dalších zajímavých materiálů – zejména stále probíhající snahy o zmapování osudů několika desítek evakuačních lodí, z nichž většina byla zničena japonským námořnictvem a letectvem krátce po vyplutí ze Singapuru. Japonci svoji pohrůžku, že nedopustí další Dunkirk, splnili téměř dokonale.

Jak se dočtete v knize, skvělým zdrojem na toto téma mi byly monografie k jednotlivým z 19 vybraných plavidel od novozélandského historika Michaela Pethera. Jejich přehled a možnost si je stáhnout v PDF najdete tady na webu Spolku přátel malajských dobrovolníků. Michael Pether je průběžně aktualizuje.

 

Více o nešťastné SS Redang

Z hlediska osudů našich krajanů nás samozřejmě nejvíce zajímá osud lodi SS Redang, na níž se o únik před Japonci pokusilo nejméně sedm baťovců, z nichž následné ostřelování a potopení přežili pouze dva: Hynek Červinka a Vladimír Zelníček. Dalších pět jich zahynulo: Bedřich Heim, Klement Plhoň, Oldřich Smržák, Josef Strangfeld a Eugen Straussler. Podrobnosti jsou uvedeny v knize, čili tady do nich dál zacházet nebudu.

Podobně jako u většiny dalších zničených lodí, ani u SS Redang nemáme k dispozici přesný počet cestujících, natož pak jejich úplný seznam. Podle různých zdrojů bylo při vyplutí na palubě mezi 70 a 100 pasažéry, z toho 6 žen a 3 děti; k tomu asi tucet členů posádky.

Největší organizovanou skupinou bylo 24 pracovníků australské firmy Cable & Wireless Ltd – pouze dva z nich tragédii přežili.

Na palubě bylo také dvacet australských vojáků, které kapitán lodi Rasmussen původně nechtěl vzít. Mimo jiné také proto, že už byli nad maximální počet pasažérů, pro které byly kapacity ve třech záchranných člunech, jež byli na lodi k dispozici. Možná šlo i o dezertéry, protože na loď se dostali pomocí malých člunů v několika skupinách. Potopení SS Redang z nich pak přezilo šest.

Útok na pomalou dopravní loď vedl japonský torpédoborec Asagiri – jeden z nejmodernějších v japonském námořnictvu, schopný plout rychlostí 38 uzlů (versus SS Regang, který dosáhl jen 9 uzlů) a vyzbrojený šesti děly ráže 5 palců (128 mm), více než třiceti protileteckými kanóny a šesti torpédovými komorami. Asagiri se, podle palubního deníku, během patrolování ve vodách jižně od Singapuru v kritických dnech od 13. do 15. února 1942 podílel spolu se dvěma dalšími torpédoborci Yura a Fubuki na potopení nejméně čtyř evakuačních lodí (podle rekonstrukce historiky byly vedle SS Redang jeho oběťmi i HMS Giang Bee a čínský říční parník Li Wo.

Kapitán Ramussen, který se při útoku neprojevil jako velký hrdina – podle svědectví přeživších byl jako jeden z prvních na záchranném člunu – uvedl, že:

„Odhaduji, že v důsledku útoku na naši loď zahynulo 62 lidí. Někteří byli zabiti šrapnely dělostřeleckých granátů, jiní uhořeli při následném požáru na palubě, zbytek se utopil, když šla loď ke dnu. Dvě mladé dámy, které pracovaly pro singapurskou firmu Mansfield Co’s, zemřely okamžitě ve chvíli, kdy strojníkova kabina, ve které právě sepisovaly seznam pasažérů, dostala přímý zásah granátem. Spolu s nimi v oné kabině přišli o život i hlavní strojník a první důstojník. Většina cestujících se při začátku ostřelování nahrnula do podpalubí, kde pak přišli o život střepinami nebo uhořeli.”

Částečnou rekonstrukci jmen cestujících provedl kapitán Nelson v rámci svých seznamů, které kompiloval v zajateckém táboře Changi v Singapuru (o jeho impozantním díle najdete víc v knize a také zde v online dodatku ke kapitole o zajateckých táborech).

Tady je na ukázku snímek stránky z jeho seznamu, který jsem pořídil v archivech londýnského Válečného muzea. Vybral jsem si tuto stránku proto, že informuje o nešťastném osudu Josefa Strangfelda:

„Strangfeld Joseph – Bata Shoe Co. Singapore – Died on boat on way from SS Redang – Wife went to Batanagar, Bombay, India“

 

Více o příběhu Bohuslava Kočího

V knize věnuji jednu stránku (318) osudu Bohuslava Kočího – jednoho z Čechoslováků s opravdu mimořádným příběhem, který se bohužel rovněž tragicky završil během pokusu o evakuaci Singapuru.

Tento vystudovaný sochař, který během první světové války bojoval v Rusku v československých legiích, po sobě zanechal řadu uměleckých děl. Patrně nejproslulejší je monumentální socha čínského vůdce Sunjatesena v jeho mauzoleu v Nankingu, na které Kočí pracoval 18 měsíců. Na podstavci je sochy je vyryto B. KOČÍ 1. 6. 1929. Svá díla později začal podepisovat převzatým čínským jménem Kao-čchi (高祺), které si nechal vyhotovit i na osobní razítko.

Kočí byl také autorem pomníku legionářům ve Vladivostoku – jeden z pouhých dvou původních legionářských pomníků v Rusku, které přečkaly dodnes. Dokončil jej v dubnu 1919 a takto vypadá dnes:

Vladivostok Kočí opustil někdy v květnu 1920 poté, co československá vláda schválila jeho žádost o cestu do Číny, Japonska, Indie, na Jávu, do Egypta a Itálie – vydala mu k tomu zvláštní vojenský průkaz. Během ní chtěl studovat orientální umění a zároveň propagovat nově vzniklé Československo.

Ve první polovině 20. let pak Kočí postupně žil v Tchien-ťinu, Pekingu a následně se usadil v Šanghaji, kde mj. v roce 1926 vystavoval na mezinárodní výstavě. Léta 1926-1929 strávil v Nankingu.

Následně ve 30. letech pak stopy Kočího najdeme v malajském Alor Setaru a později v Džohor Baru na samém jižním cípu malajského poloostrova.

Nejpozději v roce 1939 už bydlel v Singapuru, kde v září vystavoval posmrtnou masku Sunjatsena, kterou vlastnoručně zhotovil.

Ještě předtím – 16. dubna 1939 – ale singapurské noviny The Straits Times otiskly podrobnější informace o jeho přítomnosti v Singapuru. Dočteme se tam například také to, že je autorem dvou velkých kamenných soch na singapurském letišti a že na ostrůvku Katong vybudoval malé terárium, ve kterém se pokouší chovat malajské krokodýly, které krmil krevetami a v případě úspěchu prý plánoval otevřít krokodýlí farmu v Malajsku.

Bohuslav Kočí přišel o život během evakuace ze Singapuru. O jeho smrti údajně přinesla svědectví rodině jistá Francouzka, která ho znala ze Singapuru a plavila se s ním na stejné lodi, již potopili Japonci. Vzhledem ke zmíněným obtížím s identifikací pasažérů na jednotlivých lodích nelze přesně určit, o kterou šlo. Nejpravděpodobnějším kandidátem je SS Giang Bee. Na její palubě bylo zhruba tři stovky cestujících, téměř polovina z nich byly ženy. Potopení, které se odehrálo podle podobného scénáře jako výše popisovaná tragédie SS Redang, přežila jen třetina z nich.