Tag: krajané

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Během práce na přehledu všech Čechoslováků, které v Singapuru zastihla válka, jsem narazil na řadu dalších pozoruhodných příběhů. Jedním z nich je zajímavý příběh rodiny židovského hudebníka Davida Apelbauma, o kterém jsem psal v minulém příspěvku.

Dalším překvapením bylo zjistění, že baťovec Ladislav Vrla je na zlínském pomníku obětí druhé světové války uveden omylem. Jeho jméno najdete v pravém sloupci čtvrté zespodu:

Podle uvedené informace Vrla (narozený 31. 12. 1911) zahynul v Singapuru dne 13. 2. 1942 – tedy stejně jako například zde uvedení Oldřich Smržák a Eugen Straussler, kteří přišli o život při neúspěšné evakuaci z ostrova na lodi SS Redang, kterou Japonci 13. února potopili. Na její palubě při tom zahynuli také další tři baťovci – Bedřich Heim, Klement Plhoň a Josef Strangfeld. Z neznámých důvodů však jejich jména na zlínském pomníku chybějí, zatímco Vrlovo přebývá.

Co o Ladislavu Vrlovi víme? V přehledu singapurských krajanů o něm uvádím následující shrnutí:

Vrla Ladislav (*1911). Narozen v Kvítkovicích u Uherského Hradiště, později žil v Napajedlech. U Bati od roku 1926, absolvoval Baťovu školu práce, pracoval nejprve jako dělník, později jako zásobovatel. V téže pozici vyslán do Singapuru v srpnu 1939. Manželka Marie, která pracovala jako šička u Bati od roku 1926 do odjezdu do zahraničí, byla evakuována do Indie 6. února 1942. Vrlovi se tam podařilo evakuovat také a v červnu 1943 podepsal v Kalkatě přihlášku do československé zahraniční armády. Během pobytu v Indii v lednu 1944 opustil firmu Baťa a začal pracovat v továrně firmy Janda v Láhauru, která zajišťovala vojenské dodávky. Po válce žil v Dakaru v Senegalu, nakonec se usadil v Austrálii.”

Fakt, že se Vrla úspěšně evakuoval do Indie, potvrzují mimo jiné dobové seznamy exilového ministerstva zahraničí v Londýně, jako třeba tento:

O „pozdějším” Vrlově životě svědčí i další dokumenty, které jsem během bádání v archivech našel. Tento dokument podrobně informuje o Vrlově přihlášce do československé armády, kterou podal v červnu 1943 v Bombaji.

Další ukázkou je lístek z kartotéky vojenského historického ústavu:

Jak mohlo dojít k omylu, při kterém bylo po válce Vrlovo jméno vytesáno na zlínském pomníku obětí? Myslím, že se to mohlo stát tím, že jména na pomník navrhovali ti singapurští baťovci, kteří se po osvobození do Zlína vrátili. Například Josef Vyhnálek v dopise rodičům Silvestra Němce datovaném 2. května 1947 píše: „Zařídil jsem, aby jeho jméno bylo vyryto na pomníku padlých ve Zlíně…”

A protože Vrla přečkal válku v Indii a poté žil v Senegalu, o jeho šťastném osudu v té době Vyhnálek, který se už v prosinci 1945 vracel z japonského zajetí do Československa přes Londýn, patrně netušil a měl nejspíš za to, že zahynul spolu s jeho dalšími singapurskými kolegy.

Záhada Apelbaumovy rodiny

Záhada Apelbaumovy rodiny

 

Během června jsem sestavoval anglickou verzi seznamu Čechoslováků v Singapuru včetně jejich stručných životopisných medailonků. Jeho pracovní verzi jsem pak sdílel a konzultoval se dvěma historiky – Jonathanem Moffattem ze Spolku malajských dobrovolníků a Michaelem Petherem, který vypracoval monografie o některých potopených evakuačních lodích ze Singapuru, včetně SS Redang, na jejíž palubě zahynulo pět našich krajanů (Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler).

Zatímco o baťovcích lze v archivech většinou najít poměrně dost informací, o našich dalších krajanech víme málo: často jen jména, data narození a povolání ze seznamu našeho konzulátu v Kalkatě, případně z registru internačního tábora v singapurském Changi.

Jedním z takových případů je i rodina Davida Apelbauma. V příloze knihy o ní najdete jen tohle, co se mi podařilo zjistit do termínu uzávěrky začátkem letošního roku:

„Appelbaum (Apfelbaum?) David (*1904). Působil v Kuala Lumpur jako hudebník, hrál
na housle. Žili tam s ním manželka Jarmila a v březnu 1938 narozený syn Jiří. S postupem
fronty se evakuovali do Singapuru. Během internace v Changi jim byla přidělena čísla 151,
152 a 153.”

Pan Michael Pether, který žije na Novém Zélandu, mi k tomuto zápisu poslal informaci, že podle poznámky v jednom ze seznamů internovaných, který má k dispozici, snad oba manželé během internace zahynuli a synek Jiří se dočkal osvobození v roce 1945 už jen jako sirotek.

To by byl opravdu tragický příběh. Je pravda, že podmínky v internačních táborech byly docela drsné, hlavně kvůli nedostatku kvalitních potravin a hlavně nedostupnosti prakticky jakýchkoliv léků. Úmrtnost ale byla – na rozdíl od zajateckých táborů, ve kterých zajatí vojáci museli navíc tvrdě pracovat v krutých podmínkách džungle v Barmě či na Borneu – minimální. Pokud je mi známo, žádný jiný z internovaných singapurských a malajských Čechoslováků během války nezahynul.

Snažil jsem se tedy o Appelbaumových dohledat víc informací a znovu se ponořil do seznamů a útržků dostupných v britských archivech – tentokrát jen do těch, které jsou k nalezení online. (Až bude opět možné cestovat, jedním z dokumentů, které si chci okopírovat, je seznam asi 5500 civilistů internovaných v Changi, který mají v britském Imperial War Museum).

Ve dvou na sobě nezávislých seznamech jsem našel záznamy o Davidu Apelbaumovi (s takto psaným příjmením), ten druhý uvádí také informace o jeho ženě Jarmile a synu Jiřím. Abyste si udělali představu, vypadají takto:

Fakt, že Apelbaumovi byli internováni později než většina ostatních evropských civilistů, dokazuje i to, že záznam Davida Apelbauma je zjevně doplňován do již dříve sestaveného seznamu. Stejně tak i naši baťovci – pokud tedy nebyli zajati jako vojáci – byli po okupaci Singapuru ponecháni na svobodě více než rok. Japonci si zjevně nevěděli rady s jejich statutem, protože Češi jako státní příslušníci protektorátu nebyli, na rozdíl od Britů, Američanů či Holanďanů, technicky vzato nepřátelé. Internováni proto byli hromadně až v prosinci 1943.

Poznámka u Davida Apelbauma také prozrazuje, že jako hudebník vystupoval v singapurském klubu Selangor – tomu se také neformálně říkalo „U skvrnitého psa“ (Spotted Dog). Pozoruhodné je také to, že v posledním záznamu – u pětiletého syna Jiřího – je uvedena firma Baťa Singapur. Asi jde o omyl, o žádné vazbě Apelbaumových na Baťu nevíme.

Ze záznamů vyčteme, že kromě správné podoby příjmení („Apelbaum”) měli manželé i syn odlišná registrační čísla, než jaké jsem uváděl dřív. Moje předchozí informace vycházela z databáze internovaných, jak ji online poskytuje muzeum Changi.

Na základě obou autentických seznamů ale vidíme, že je potřeba je opravit na 3366 u Davida, 3411 u Jarmily a 3431 u Jiřího. Další informace nám říkají, že David byl během internace v Changi v cele 4.4.29, zatímco manželka narozená v roce 1905 se synem v místnosti A.2.P.S (tu obývaly právě ženy s dětmi). Poté, co byli civilisté v květnu 1944 přesunuti z věznice Changi do tábora Sime Road, obýval David chatrč číslo 44 a/nebo 54.

V archivu dobových singapurských novin lze dokonce najít řadu článků o tom, že David Apelbaum vystupoval i během let 1942 a 1943, a to i jako dirigent místního singapurského orchestru (připomeňme si, že Singapur byl Japonci přejmenován na Syonan). Bylo to zjevně před tím, než byl nakonec i on s rodinou internován:

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nic však nenaznačuje tomu, že by v Changi zahynuli.

Dalším hledáním jsem, díky tipu Jonathana Moffatta, s úlevou zjistil, že David přežil válku a v roce 1952 získal britské občanství s tím, že si změnil příjmení na Apel – možná chtěl skrýt svůj židovský původ:

Díky této informaci o změně příjmení lze pak dohledat i další, pozdější zmínky o rodině Apelbaumových.

Posledním záznamem o Davidovi je oznámení jeho úmrtí v roce 1967. Zemřel během návštěvy Prahy a jeho tělo bylo převezeno zpět do Singapuru, kde byl 25. září ráno pohřben na místním židovském hřbitově na Thomson Road.

Manželka Jarmila se dožila 80 let. Oznámení jejího úmrtí v místních singapurských novinách v únoru 1985 dokonce přetiskuje i její fotografii a obsahuje informace o tom, že syn David v té době žije v Londýně a kromě něj je mezi pozůstalými manželů Apelbaumových ještě jejich dcera Lea Ludmila – ta se jim musela narodit až po válce.

Je tedy jisté, že manželé Apelbaumovi v internačním táboře nezemřeli a po válce dál žili v Singapuru.

Tento příběh také ukazuje, jak nesnadné a někdy ošidné je pátrat v seznamech z internačních a zajateckých táborů – útržky informací si někdy protiřečí a je třeba je kriticky porovnávat s dalšími zmínkami. Pokud se ale člověk do pátrání ponoří a věnuje mu dost času, občas se podaří zjistit překvapivě mnoho informací i po více než tři čtvrtě století.

Theme: Overlay by Kaira