Během června jsem sestavoval anglickou verzi seznamu Čechoslováků v Singapuru včetně jejich stručných životopisných medailonků. Jeho pracovní verzi jsem pak sdílel a konzultoval se dvěma historiky – Jonathanem Moffattem ze Spolku malajských dobrovolníků a Michaelem Petherem, který vypracoval monografie o některých potopených evakuačních lodích ze Singapuru, včetně SS Redang, na jejíž palubě zahynulo pět našich krajanů (Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler).

Zatímco o baťovcích lze v archivech většinou najít poměrně dost informací, o našich dalších krajanech víme málo: často jen jména, data narození a povolání ze seznamu našeho konzulátu v Kalkatě, případně z registru internačního tábora v singapurském Changi.

Jedním z takových případů je i rodina Davida Apelbauma. V příloze knihy o ní najdete jen tohle, co se mi podařilo zjistit do termínu uzávěrky začátkem letošního roku:

„Appelbaum (Apfelbaum?) David (*1904). Působil v Kuala Lumpur jako hudebník, hrál
na housle. Žili tam s ním manželka Jarmila a v březnu 1938 narozený syn Jiří. S postupem
fronty se evakuovali do Singapuru. Během internace v Changi jim byla přidělena čísla 151,
152 a 153.”

Pan Michael Pether, který žije na Novém Zélandu, mi k tomuto zápisu poslal informaci, že podle poznámky v jednom ze seznamů internovaných, který má k dispozici, snad oba manželé během internace zahynuli a synek Jiří se dočkal osvobození v roce 1945 už jen jako sirotek.

To by byl opravdu tragický příběh. Je pravda, že podmínky v internačních táborech byly docela drsné, hlavně kvůli nedostatku kvalitních potravin a hlavně nedostupnosti prakticky jakýchkoliv léků. Úmrtnost ale byla – na rozdíl od zajateckých táborů, ve kterých zajatí vojáci museli navíc tvrdě pracovat v krutých podmínkách džungle v Barmě či na Borneu – minimální. Pokud je mi známo, žádný jiný z internovaných singapurských a malajských Čechoslováků během války nezahynul.

Snažil jsem se tedy o Appelbaumových dohledat víc informací a znovu se ponořil do seznamů a útržků dostupných v britských archivech – tentokrát jen do těch, které jsou k nalezení online. (Až bude opět možné cestovat, jedním z dokumentů, které si chci okopírovat, je seznam asi 5500 civilistů internovaných v Changi, který mají v britském Imperial War Museum).

Ve dvou na sobě nezávislých seznamech jsem našel záznamy o Davidu Apelbaumovi (s takto psaným příjmením), ten druhý uvádí také informace o jeho ženě Jarmile a synu Jiřím. Abyste si udělali představu, vypadají takto:

Fakt, že Apelbaumovi byli internováni později než většina ostatních evropských civilistů, dokazuje i to, že záznam Davida Apelbauma je zjevně doplňován do již dříve sestaveného seznamu. Stejně tak i naši baťovci – pokud tedy nebyli zajati jako vojáci – byli po okupaci Singapuru ponecháni na svobodě více než rok. Japonci si zjevně nevěděli rady s jejich statutem, protože Češi jako státní příslušníci protektorátu nebyli, na rozdíl od Britů, Američanů či Holanďanů, technicky vzato nepřátelé. Internováni proto byli hromadně až v prosinci 1943.

Poznámka u Davida Apelbauma také prozrazuje, že jako hudebník vystupoval v singapurském klubu Selangor – tomu se také neformálně říkalo „U skvrnitého psa“ (Spotted Dog). Pozoruhodné je také to, že v posledním záznamu – u pětiletého syna Jiřího – je uvedena firma Baťa Singapur. Asi jde o omyl, o žádné vazbě Apelbaumových na Baťu nevíme.

Ze záznamů vyčteme, že kromě správné podoby příjmení („Apelbaum”) měli manželé i syn odlišná registrační čísla, než jaké jsem uváděl dřív. Moje předchozí informace vycházela z databáze internovaných, jak ji online poskytuje muzeum Changi.

Na základě obou autentických seznamů ale vidíme, že je potřeba je opravit na 3366 u Davida, 3411 u Jarmily a 3431 u Jiřího. Další informace nám říkají, že David byl během internace v Changi v cele 4.4.29, zatímco manželka narozená v roce 1905 se synem v místnosti A.2.P.S (tu obývaly právě ženy s dětmi). Poté, co byli civilisté v květnu 1944 přesunuti z věznice Changi do tábora Sime Road, obýval David chatrč číslo 44 a/nebo 54.

V archivu dobových singapurských novin lze dokonce najít řadu článků o tom, že David Apelbaum vystupoval i během let 1942 a 1943, a to i jako dirigent místního singapurského orchestru (připomeňme si, že Singapur byl Japonci přejmenován na Syonan). Bylo to zjevně před tím, než byl nakonec i on s rodinou internován:

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nic však nenaznačuje tomu, že by v Changi zahynuli.

Dalším hledáním jsem, díky tipu Jonathana Moffatta, s úlevou zjistil, že David přežil válku a v roce 1952 získal britské občanství s tím, že si změnil příjmení na Apel – možná chtěl skrýt svůj židovský původ:

Díky této informaci o změně příjmení lze pak dohledat i další, pozdější zmínky o rodině Apelbaumových.

Posledním záznamem o Davidovi je oznámení jeho úmrtí v roce 1967. Zemřel během návštěvy Prahy a jeho tělo bylo převezeno zpět do Singapuru, kde byl 25. září ráno pohřben na místním židovském hřbitově na Thomson Road.

Manželka Jarmila se dožila 80 let. Oznámení jejího úmrtí v místních singapurských novinách v únoru 1985 dokonce přetiskuje i její fotografii a obsahuje informace o tom, že syn David v té době žije v Londýně a kromě něj je mezi pozůstalými manželů Apelbaumových ještě jejich dcera Lea Ludmila – ta se jim musela narodit až po válce.

Je tedy jisté, že manželé Apelbaumovi v internačním táboře nezemřeli a po válce dál žili v Singapuru.

Tento příběh také ukazuje, jak nesnadné a někdy ošidné je pátrat v seznamech z internačních a zajateckých táborů – útržky informací si někdy protiřečí a je třeba je kriticky porovnávat s dalšími zmínkami. Pokud se ale člověk do pátrání ponoří a věnuje mu dost času, občas se podaří zjistit překvapivě mnoho informací i po více než tři čtvrtě století.