Využívám příležitosti, kdy právě – na základě výzkumu o Čechoslovácích v Singapuru – pracuji na eseji pro sborník singapurské univerzity, který bude shrnovat zkušenosti meziválečných středoevropských cestovatelů na Dálném východě.

V Singapuru se už během 19. století a před první světovou válkou občas objevil některý z našich cestovatelů, badatelů a dobrodruhů. Můžeme zmínit entomologa Karla Doležala, který v Malajsku pobýval už v roce 1853, nebo Josefa Kořenského, který navštívil Malajsko v letech 1893-1894 a následně byl roku 1900 i v Singapuru. Koncem 19. století projížděl Singapurem i další náš slavný cestovatel Enrique Stanko Vráz. Karel Domin a Jiří Viktor tam cestovali v letech 1909 a 1910. Před první světovou válkou region navštívil poměrně známý Jan Havlasa, který v Malajsku roku 1913 pořídil sbírku unikátních fotografií, vydaných následně i knižně. Z žen stojí za zmínku Markéta Eliášová, která strávila rok 1923 v Malajsku a roku 1926 projížděla Singapurem.

První větší příležitost seznámit se s Čechoslováky – příslušníky tehdy nově vzniklého státu ve střední Evropě – měli ale místní obyvatelé v letech 1919-1920, kdy tudy projížděly velké skupiny našich legionářů. Ti se postupně vraceli z Vladivostoku zpět do vlasti, přičemž plavba mnoha (možná i většiny) z asi 75 tisíc mužů vedla právě přes Singapur.

Dokumentaci toho nacházíme jak v denících a vzpomínkách oněch legionářů, tak i v místním singapurském tisku.

První skupina, cestující na palubě lodi Jonan Maru, dokonce v Singapuru strávila vánoční svátky roku 1919. Jaký to pro ně musel být kontrast! Z Vladivostoku vyplouvali za mrazivých vichrů a teplotách pod -30° C, a po několika týdnech se ocitli na tropickém ostrově Singapuru, kde teploty málokdy klesnou pod +30° C.

První zmínku v singapurských novinách o lodi s legionáři jsem našel z 22. března 1920. Šlo o 2071 vojáků na palubě lodi SS Madawaska:

Ze vzpomínek víme, že transportní lodě v Singpapuru měly asi dvoudenní zastávku, během které doplňovaly zásoby a pasažéři měli možnost navštívit město i probádat ostrov.

Poměrně dobrodružnější cestu vykonal legionář Jaromír Eminger, který si svůj odjezd z Vladivostoku popsal takto:

„Z Vladivostoku jsme odjížděli narychlo. Vypluli jsme o silvestrovské noci z roku 1919 na 1920, když na východ dorazila revoluce. Naši ruští velitelé z námořní akademie, co se angažovali proti bolševikům, se totiž začali bát, že je rudí nahází do moře. Dohodli jsme, že jim budeme dělat během plavby nádeníky a oni nás za to vyučí námořnickému řemeslu, abychom se dřív dostali domů. Trochu jsme opravili dvě ztrouchnivělé bárky z rusko-japonské války, které tu hnily na vodě od roku 1905. Ta naše se jmenovala něco jako Doprdele Maru (všechny japonské lodě mají v názvu koncovky Maru, což znamená loď). My jsme ji překřtili na Orla. Kapitán Kyticin předpokládal, že bolševické stráže, co hlídají přístav, se na silvestra opijí, tudíž za svítání by se nám mohlo podařit utéci. Číhali jsme na vhodný okamžik celou noc, až konečně nad ránem prolámal cestu zamrzlým přístavem ledoborec a my jsme se vydali na širé moře.“

Následně pobýval Eminger v Singapuru, kde se zdržel déle než většina projíždějících legionářů. Ve svém deníku si v květnu 1920 poznamenal:

„Když zakotví v cizím přístavu loď bez registrace, je automaticky považována za pirátskou. A to se stalo v Singapuru i nám. Celníci naši chatrnou kocábku zabavili, kapitán Kyticin zmizel a my jsme se museli spojit s naším singapurským konzulem, aby nám pomohl. Byl to příjemný chlapík, ženatý s Japonkou a jmenovaný ještě za Franze Josefa. Hned nám řekl: „Pojďte k nám, musíme vás ošatit, protože jako šupáci tady nemůžete vystupovat. Tady musí mít každý Evropan bílé šaty, helmu proti horku a musí se stravovat v nejlepším hotelu. My vám to všechno zajistíme, než pojedou z Vladivostoku americké transporty a ty vás naberou.“ A hned poslal krejčího, co nám ušil bílé tropické šaty. Chodíme povinně na obědy do největšího hotelu Raffles, vyjíždíme na výlety do džungle nebo se toulám po trzích a po přístavu, kde je spousta žebravých rybářů s věčně nataženou rukou.”

Dne 10. května také dvě mužstva československých legionářů sehrála v Singapuru fotbalové zápasy proti britským důstojníkům. Mužstvo 4. pluku remízovalo 1:1, 5. pluk prohrál 2:4.

Rovněž počátkem května v Singapuru opakovaně vystoupil legionářský symfonický orchestr, který na rozloučenou před odjezdem na další cestu zahrál ve Viktoriině divadle program zahrnující díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. V novinách The Straits Times k tomu vyšel následující článek:

Dočítáme se v něm rovněž to, že výtěžek z koncertu byl věnován fondu pro válečné invalidy a že vystupující hudebníci jsou v prvé řadě vojáci, kteří se během války přímo účastnili bojů. Dirigent Rudolf Karel, který studoval  na konzervatořích v Berlíně a v Praze, byl prý dokonce v Rusku dvakrát raněn.

Další hudebníci z řad legií vystoupili počátkem července v Boustead Institute:

 

Ti přijeli 2. července na palubě americké transportní lodi USS Thomas, jejíž příjezd místní noviny rovněž avízovaly:

 

Několik dalších svědectví najdeme v publikaci Cestami odboje z roku 1929. Následují dvě ukázky.

Například legionář Rudolf Raše, který do Singapuru dorazil v září 1920, vzpomíná:

„Dojeli jsme jakýmsi předměstím s čínskými krámky a dílnami do středu města. Ohromné budovy v úředním slohu žlutě natřené, plno rikšů a automobilů, veliké výklady obchodů s nejrozmanitějším luxusním zbožím, paláce velkých bank, katedrála, velikánská hřiště pro tennis asi se 40 kurty a klubovním domem, široké chodníky, asfaltované ulice a v nich úžasně čilý ruch. Vše je ve stálém pohybu. Rikšové, automobily, bryčky, tu a tam motocykly nebo velocipedy. Pěšky chodí jen domorodci a ještě ne všichni.

Vystoupili jsme z bryčky a ovšem hned je hádka o plat. My mu dáváme dolar a on chce dva. Po dlouhé, více méně oběma stranám nesrozumitelné anglické debatě jsme, to se ví, ustoupili. Ještě to s nimi neumíme. Našich tu projelo už asi 50.000 a zkazili ceny. Teď je tu 5000 Čechoslováků z Granta [pozn. JB: jde o odkaz na americkou loď President Grant, která převoz legionářů z Vladivostoku absolvovala dokonce dvakrát], tak nás dře, kdo může.”

Jiný legionář Václav Kaplický si zapsal, že:

„V Singapore začalo se také už myslet na manželky. Někdo řekl, že v Singapore se může koupit levné hedvábí. To by bylo krásné, přivést ženě domů hedvábí na bluzičku, myslili si ženáči a začali dělat nákupy. Horší to bylo s dorozumívací řečí.

»Bolša madame?« tázal se obchodník, míchaje ruštinu s francouzštinou. Přisvědčil-li kupující, obchodník ukázal tři prsty, což znamenalo tři metry… Jednalo-li se o hubenou »madame«, bylo to trochu složitější. Obchodník ukázal metr, což mělo znamenat »madame«. Souhlasil-li kupující, ukázal obchodník na prstech dva a půl. Mnozí bratří, kteří měli tenké ženy, kupovali raději tři metry, aby se jim ostatní nesmáli, že mají ženy metry.

Potom přišlo heslo, že doma není koření. »Jaký by to byl prejt bez koření,« divil se bratr, který si už ve Vladivostoku vypočítal, že může být doma tak právě na zabijačku. Kupovaly se celé kilogramy pepře, zázvoru, hřebíčku, nového koření a muškátových oříšků. Protože na lodi nebylo místa, dávali si koření do postele. Spalo se na něm několik neděl. Není tedy div, že si ženy singaporské koření pochvalovaly: žádné prý není tak ostré!”

O pozoruhodném osudu jednoho z legionářů, Bohuslava Kočího, píšu podrobněji i v knize. Tento akademický sochař patřil mezi ty, kteří se rozhodli po válce do vlasti už nevrátit, protože podlehl kouzlu Asie. Pobýval postupně v Číně, později v Malajsku a nakonec jej druhá světová válka zastihla v Singapuru. Patří bohužel mezi desítku našich krajanů, kteří japonskou invazi nepřežili – pan Kočí zahynul během pokusu o evakuaci ze Singapuru na palubě jedné z Japonci potopených lodí. Více se o něm můžete dočíst také v dodatku k 15. kapitole knihy.

Na závěr ještě přidávám dvě stránky dobových snímků, které jsem objevil na portálu Moderní dějiny: