Tag: Indie

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Během práce na přehledu všech Čechoslováků, které v Singapuru zastihla válka, jsem narazil na řadu dalších pozoruhodných příběhů. Jedním z nich je zajímavý příběh rodiny židovského hudebníka Davida Apelbauma, o kterém jsem psal v minulém příspěvku.

Dalším překvapením bylo zjistění, že baťovec Ladislav Vrla je na zlínském pomníku obětí druhé světové války uveden omylem. Jeho jméno najdete v pravém sloupci čtvrté zespodu:

Podle uvedené informace Vrla (narozený 31. 12. 1911) zahynul v Singapuru dne 13. 2. 1942 – tedy stejně jako například zde uvedení Oldřich Smržák a Eugen Straussler, kteří přišli o život při neúspěšné evakuaci z ostrova na lodi SS Redang, kterou Japonci 13. února potopili. Na její palubě při tom zahynuli také další tři baťovci – Bedřich Heim, Klement Plhoň a Josef Strangfeld. Z neznámých důvodů však jejich jména na zlínském pomníku chybějí, zatímco Vrlovo přebývá.

Co o Ladislavu Vrlovi víme? V přehledu singapurských krajanů o něm uvádím následující shrnutí:

Vrla Ladislav (*1911). Narozen v Kvítkovicích u Uherského Hradiště, později žil v Napajedlech. U Bati od roku 1926, absolvoval Baťovu školu práce, pracoval nejprve jako dělník, později jako zásobovatel. V téže pozici vyslán do Singapuru v srpnu 1939. Manželka Marie, která pracovala jako šička u Bati od roku 1926 do odjezdu do zahraničí, byla evakuována do Indie 6. února 1942. Vrlovi se tam podařilo evakuovat také a v červnu 1943 podepsal v Kalkatě přihlášku do československé zahraniční armády. Během pobytu v Indii v lednu 1944 opustil firmu Baťa a začal pracovat v továrně firmy Janda v Láhauru, která zajišťovala vojenské dodávky. Po válce žil v Dakaru v Senegalu, nakonec se usadil v Austrálii.”

Fakt, že se Vrla úspěšně evakuoval do Indie, potvrzují mimo jiné dobové seznamy exilového ministerstva zahraničí v Londýně, jako třeba tento:

O „pozdějším” Vrlově životě svědčí i další dokumenty, které jsem během bádání v archivech našel. Tento dokument podrobně informuje o Vrlově přihlášce do československé armády, kterou podal v červnu 1943 v Bombaji.

Další ukázkou je lístek z kartotéky vojenského historického ústavu:

Jak mohlo dojít k omylu, při kterém bylo po válce Vrlovo jméno vytesáno na zlínském pomníku obětí? Myslím, že se to mohlo stát tím, že jména na pomník navrhovali ti singapurští baťovci, kteří se po osvobození do Zlína vrátili. Například Josef Vyhnálek v dopise rodičům Silvestra Němce datovaném 2. května 1947 píše: „Zařídil jsem, aby jeho jméno bylo vyryto na pomníku padlých ve Zlíně…”

A protože Vrla přečkal válku v Indii a poté žil v Senegalu, o jeho šťastném osudu v té době Vyhnálek, který se už v prosinci 1945 vracel z japonského zajetí do Československa přes Londýn, patrně netušil a měl nejspíš za to, že zahynul spolu s jeho dalšími singapurskými kolegy.

Japonská trofej Františka Koblížka

Japonská trofej Františka Koblížka

V květnu mě v reakci na můj blog kontaktoval pan Václav Koblížek – vnuk baťovce ze Singapuru Františka Koblížka a Anny Rojtové, dcery singapurského ředitele firmy Václava Rojta.

Oběma se podařilo Singapur opustit ještě před jeho obsazením Japonci a šťastně dorazili do Indie, kde v prosinci 1942 oslavili svatbu.

S panem Václavem jsme si vyměnili několik emailů. Vzpomíná v nich na paměti z dětství, kdy v rodinném domě zaznamenal různé artefakty po dědečkovi: jídelní hůlky s logem firmy Baťa, staré přístavní bedny ze Singapuru, stejně jako velký portrét svého pradědečka, ředitele Rojta.

Poslal mi také tento zajímavý dokument: povolení k držení poválečné japonské trofeje, meče nebo dýky. Z formuláře můžeme vyčíst, že byl členem domobrany (LDC) v Kuala Selangoru a že se účastnil osvobozování Barmy nebo Malajska, čímž si právo na trofej vysloužil. Je tedy mimo jiné zřejmé, že František Koblížek se po příjezdu do azylu v Indii přihlásil k britské nebo indické armádě (dokument zmiňuje velení 34. útvaru 14. indické armády, případně britské velení v Malajsku).

 

 

 

Theme: Overlay by Kaira