V květnu mě v reakci na můj blog kontaktoval pan Václav Koblížek – vnuk baťovce ze Singapuru Františka Koblížka a Anny Rojtové, dcery singapurského ředitele firmy Václava Rojta.

Oběma se podařilo Singapur opustit ještě před jeho obsazením Japonci a šťastně dorazili do Indie, kde v prosinci 1942 oslavili svatbu.

S panem Václavem jsme si vyměnili několik emailů. Vzpomíná v nich na paměti z dětství, kdy v rodinném domě zaznamenal různé artefakty po dědečkovi: jídelní hůlky s logem firmy Baťa, staré přístavní bedny ze Singapuru, stejně jako velký portrét svého pradědečka, ředitele Rojta.

Poslal mi také tento zajímavý dokument: povolení k držení poválečné japonské trofeje, meče nebo dýky. Z formuláře můžeme vyčíst, že byl členem domobrany (LDC) v Kuala Selangoru a že se účastnil osvobozování Barmy nebo Malajska, čímž si právo na trofej vysloužil. Je tedy mimo jiné zřejmé, že František Koblížek se po příjezdu do azylu v Indii přihlásil k britské nebo indické armádě (dokument zmiňuje velení 34. útvaru 14. indické armády, případně britské velení v Malajsku).