Před pár týdny vyšla zbrusu nová kniha od Nigela Stanleyho nazvaná „Osudové zvraty”. Autor ji vydal vlastním nákladem v Anglii.

Jeho otec Cuthbert – jeden z vedoucích lékařů hlavní nemocnice v George Town na malajském ostrově Penang – byl jako civilista Japonci internován v Singapuru a v říinu 1943, v rámci razie mezi podezřelými z provozu ilegální radiostanice, zatčen a při výslechu umučen japonskou tajnou policií Kempejtaj.

Nigel Stanley, který byl jako tříleté dítě s matkou a starší sestrou evakuován z Penangu do Austrálie, se podrobnosti o jeho hrozném konci dozvěděl až dlouho po válce, kdy se mu do rukou dostaly protokoly z vyšetřování japonských válečných zločinů. Svůj čas pak věnoval dalšímu bádání o osudech svého otce a dalších obyvatel Britského Malajska a Singapuru během války a japonské okupace. Jak sám píše, pomohla mu tato mnohaletá práce zvolna utlumit ostří smutku a hněvu z toho, jak jeho táta zahynul.

Kniha je vlastně takovým sborníkem podkladů a přednášek, které doktor Nigel Stanley sestavil během mnoha let svého výzkumu. Každá kapitola je doprovázena seznamem použitých zdrojů, díky čemuž je tato kniha pro zájemce o hlubší studium tématu obzvlášť užitečná.

Při rozsahu tří set stran je to skvělý zdroj informací o průběhu evakuací, situaci civilních obyvatel během bojů i období japonské okupace, často s důrazem na zdravotní témata, i osobní příběhy některých lékařů. Jedna kapitola se speciálně věnuje malajským a singapurským dobrovolníkům. Kniha obsahuje pro mě nová fakta i o poválečném vyšetřování válečných zločinů.

V několika částech budu proto nové informace sdílet i na tomto webu.

Dnes se budu věnovat nechvalně známé evakuaci z Penangu, který v uvedených podrobnostech dokresluje stěží pochopitelný, nekompetentní a zmatený postup britského vedení.

Penang, který leží u západního pobřeží malajského poloostrova, se nachází poměrně severně – i proto byl po zahájení útoku Japonců z Thajska na ráně poměrně záhy. Situaci znázorňuje následující plánek (najdete jej v knize na str. 232):

Na ostrově v té době žilo asi 3000 Evropanů, převážně Britů.

První útok japonského letectva na Penang se odehrál už v den japonského vylodění, tedy 8. prosince 1942. Tehdy se japonské hloubkové bombardéry zaměřily na tamní letiště. Obyvatelé města si pak během následujících dvou dnů zvykli dramatickým náletům a vzdušným soubojům přihlížet. Místní peruť RAF byla prakticky bez šance – většina letadel byla zničena na zemi a těch několik, kterým se podařilo pomalu vzlétnout, sestřelili japonští stíhači, kteří měli výškovou převahu a obratnější letadla.

Ze svých domů vyšla do ulic řada lidí i ráno 11. prosince, kdy se kolem půl desáté nad městem objevila letka 27 bombardérů. Ty ale tentokrát bomby shodily přímo na město, často mezi přihlížející obyvatele. Za nimi následovala další formace 40 nepřátelských letadel. Do lidí při svých přeletech také střílely z kulometů. Během následujících dvou hodin bombardovací perutě zaútočily na město ještě několikrát, prakticky bez odporu: místní stíhací letectvo bylo tou dobou už zdecimované, protiletadlové kanóny chyběly.

Doktor Elliott Fisher ve svém deníku, který je v knize citován, vzpomíná, jak ten den po desáté začali nemocnici rychle zaplňovat stovky raněných. Všichni, kdo dokázali zacházet se skalpelem, se pustili do akutních operací. Jen ten den nemocnice přijala kolem sedmi set těžce raněných, 126 z nich zemřelo během následujících 24 hodin.

Nastalý chaos se dále zhoršil po zničení velké policejní stanice, která dostala přímý zásah. Mnoho policistů z řad Sikhů a Malajců následně opustilo službu. Vypukly nepokoje a davy v ulicích začaly rabovat. Kvůli rozkladu veřejných institucí byl pak problém i s odklízením a pohřbíváním mrtvých těl v ulicích. Situace se částečně zlepšila teprve díky velkému osobnímu nasazení dobrovolníků a zdravotníků, kteří suplovali ostatní složky veřejného pořádku a základní služby.

Při chvatném ústupu Britové nezvládli podniknout kroky ke zničení zařízení a znehodnocení cenných surovin. Žádný plán na uskutečnění politiky „spálené země” nebyl pro Penang připraven, protože se nepočítalo s tím, že by ostrov musel být někdy vyklizen nepříteli. Vše tak padlo Japoncům do rukou, včetně velkého rádiového vysílače (ten prý byl alespoň částečně poškozen, místní radioamatér jej ale dokázal rychle opravit, napájen pak byl generátorem z místní nemocnice). Vysílač pak v následujících týdnech sloužil Japoncům mimo jiné k vysílání hrozeb Britům a k šíření propagandy mezi místními obyvateli Malajska a Singapuru.

Náletům během oněch pěti dní (od 11. do 16. prosince) padlo za oběť asi tisíc obyvatel, další tři tisíce byly zraněny.

Pokyn k evakuaci britských žen a dětí vydalo místní vojenské velení náhle až 13. prosince, přičemž jim bylo uloženo shromáždit se už den den v sedm večer v přístavu trajektů. Při spěšném balení si sebou si směly vzít jen malé zavazadlo. Po mnohahodinovém čekání v dešti bylo 650 žen a dětí přepraveno na pevninu teprve ve dvě ráno. Mezi nimi byl i autor knihy a jeho matka; otec zůstal ve službě v nemocnici, což se mu později stalo osudným.

Britští muži byli až na výjimky evakováni o tři dny později, 16. prosince. Mezi nimi i Cuthbert Stanley, kterého záhy po příjezdu do Singapuru poslali do nemocnice v Džohor Bahru, po ústupu odtud nakonec pomáhal v několika nemocnicích přímo v Singapuru.

Celá rodina přitom měla velkou smůlu, protože už v listopadu – pár týdnů předtím – vyrazila na Nový Zéland, protože doktor Cuthbert Stanley dostal půlroční dovolenou. Už byli všichni na palubě, když přišel telegram o tom, že Cuthbertův kolega, který jej měl zastoupit, se kvůli svému alkoholismu dostal do deliria tremens. Stanleyovi se tedy museli vylodit a vrátit zpět do George Town.

Pojďme nicméně zpět k evakuaci. Po převozu na pevninu ráno 14. prosince stovky žen a dětí obratem nastoupily do vlaku, který je odvážel pryč od postupující fronty, směrem na jih. Fotografie z několika zastávek, kdy jim místní dobrovolníci navařili čaj a poskytli občerstvení, najdete v knize. Jednu z nich otisky dne 18. prosince i singapurské noviny – a druhý snímek dokonce zachycuje tříletého Nigela Stanleyho s jeho sestrou během zastávky v Ipohu:

Do Singapuru dorazil vlak 15. prosince ráno. Skoro jsem nevěřil tomu, co autor v knize následně popisuje: svobodné ženy mohly vystoupit, ale matkám s dětmi úředníci sdělili, že pro ně v Singapuru není místo a že musejí rovnou pokračovat v evakuací dál, do zámoří; každá dostala papír se sdělením, že jde o „příkaz vlády” a že jsou v Singapuru nežádoucí. Týkalo se to i matky malého Nigela a jeho sestry, a to i přes to, že v Singapuru měla otce, který jim nabízel ubytování. Matky a děti byly ve vlaku dokonce zamknuty, aby nemohly ven.

Celkem 287 žen s dětmi bylo poté doprovozeno na loď Nellore, která mířila na Jávu. Po pětidenní cestě v příšerných podmínkách v podpalubí (bez jakéhokoliv sociálního vybavení, jen na holé podlaze pokryté slámou) konečně dorazily do přístavu poblíž dnešní Jakarty. Odtud pokračovaly do australského Fremantlu, kde se konečně dostaly příznivějšího přijetí.

Otřesně se zacházelo také s uprchlíky z pevninského Itohu. Když jim 16. prosince armáda přikázala se evakuovat, dorazili vlakem do Kuala Lumpur. Tady jim ale dalšího rána úředník přečetl telegram od singapurského guvernéra, že se evakuovali předčasně a že k jejich příjezdu do Singapuru nebylo vydáno povolení, načež dostali příkaz se vrátit domů. Jeden z vlaků plný matek a dětí se tak vrátil do Itohu, kde je vyděšení důstojníci poslali opět zpátky na jih. Guvernér svůj zákaz o několik dní později odvolal, ale informace o tom se dostávala mezi utečence ubytované mezitím provizorně v Kuala Lumpur jen pozvolna.

Tyto události jsou dalším příkladem trestuhodného a nepochopitelného chaosu, který v té době v britském vedení (civilním i vojenském) panoval.

Uprchlíky v Singapuru obecně příliš nevítali. V očích guvernéra, který stále ještě věřil v úspěch britské obrany, vyvolávala evakuace ze severu nepodloženou paniku mezi obyvateli, a to jak mezi místními Malajci a Číňany, tak i mezi britskými civilisty v Singapuru. Pocit toho, že situace vůbec není tak zlá, posilovala propaganda v tisku, která slibovala, že zanedlouho britská armáda zatlačí Japonce zpět do moře. V novinách také vycházela (zcela oprávněná) kritika toho, že zatímco Britové z Penangu utekli, své poddané Číňany a Malajce nechali na pospas Japoncům. Skrze prsty se tak na britské uprchlíky z Penangu a Malajska dívali i jejich singapurští krajané, ačkoliv ti – alespoň podle mínění autora – museli poslechnout příkaz armády a neměli na danou situaci žádný vliv.

Naopak, alespoň někteří z nich trpěli pocity viny a sami měli z toho, že s sebou nemohli vzít aspoň ty, kteří u nich doma sloužili a s nimiž měli osobní vztahy, trauma.

V knize přetištěné, dosud nepublikované dopisy autorova otce i jeho přítele a kolegy Elliotta Fishera, se k tomu opakovaně vracejí. Hned 17. prosince tak doktor Stanley píše manželce:

„Naši Amah [výraz pro služebnou] jsem bohužel musel zanechat na Penangu, ačkoliv jsem se snažil všemi možnými cestami dosáhnout toho, aby mohla odjet spolu se mnou. Mám z toho strašný pocit. Nechal jsem jí aspoň jídlo, nějaké peníze a požádal doktora Evanse [ten jako jeden z mála na Penangu zůstal, v roli ředitele civilní nemocnice], aby na ni dohlédl.”

V dopise o deset dní později se znovu zmiňuje: „Mám takový strach o Amah!” a vrací se k tomu zase koncem ledna:

„Pokaždé, když pomyslím na Amah, láme mi to srdce. Doufám, že je v bezpečí a že Evans dělá, co může, aby jí pomohl a poskytl nějakou práci v nemocnici. Bohužel nebyla žádná šance vzít ji s sebou, i když jsem se o to hodně snažil.”

Věrná Amah se pak ihned po osvobození Malajska vydala do internačního tábora v Singapuru, aby tam doktoru Stanleyovi přinesla jídlo a nějaké dárky. Teprve na místě se bohužel dozvěděla, že Cuthbert Stanley internaci nepřežil.

Alespoň částečně šťastný konec měl příběh v tom, že se zbytek rodiny Stanleyových krátce po válce se svojí Amah znovu setkali.