Z kapitoly o Silvestrových rodných Vémyslicích jsme nakonec vyřadili některé pasáže, protože se nám zdála příliš dlouhá a tak trochu odbočující od hlavního tématu.
Tohle jsou části textu, které se nakonec do knihy nedostaly:
v části o nové vémyslické škole (str. 67):
Sedm nespokojených zastupitelů ze strany lidové záhy podalo stížnost, v níž mj. píšou:
„Podepsaní nemohou hlasovat vůbec pro výpůjčku na stavbu tak nákladné budovy, poněvadž dobré dvě třetiny poplatnictva jsou rozhodně proti stavbě v dnešní nevhodné době. Provedením pozemkové reformy nižší třída zemědělská je velice finančně zatížena. Obecní chudobinec je v tak hrozném stavu, že potřebuje tisícové opravy.“
Těsná většina zastupitelů nakonec založení nové školy dotáhla úspěšně do konce, i když to nešlo snadno. Po vypsání soutěže na stavbu budovy byl konečný dodavatel vybrán až napotřetí – stal se jím pan Kašpar z Mohelna. Hrubá stavba byla hotová již v prosinci 1925, což kronikář velebí slovy: „Škola, pomník pokrokových snah občanů výmyslických, zhruba stojí, hlásajíc nezlomnou vůli, že Výmyslice ve své většině přejí vzdělání, základu blahobytu.“ Budova byla dokončena a předána svému účelu – školám obecní i měšťanské – v srpnu následujícího roku, tj. 1926. Do bývalé staré školy za kostelem se koncem roku přestěhovala ze sousedních Tulešic četnická stanice.
v části o Silvestrových letech na obecní škole (str. 69-77):
V květnu 1926 škola podnikla žákovský výlet na Pernštejn a Macochu a v červnu celodenní výlet na Leskoun – asi deset kilometrů vzdálený kopec nad obcí Rakšice.
Leskoun… moji rodiče nikdy neměli auto, takže jsem mnohokrát chodíval z Vémyslic na rakšické nádraží pěšky. Během osmikilometrové cesty jsem měl kopec Leskoun, který tvořil z dálky viditelnou dominantu nad nádražím, jako na dlani. S lítostí jsem sledoval, jak se v jeho svahu rozrůstá lom na štěrk, který sloužil především při stavbě jaderné elektrárny v nedalekých Dukovanech. Během let mu Leskoun skoro celý podlehl, takže z dřív malebného kopce prakticky nic nezbylo. Ale pojďme zpět do Silvestrova dětství
[…]
V Silvestrově druhém školním roce 1926/1927 se počet žáků v 1. třídě zvýšil na 55. Protože byla koncem srpna slavnostně otevřena nová školní budova, Silvestr začal docházet tam. Školní záznamy říkají, že v září dostal žák Kostrický dvojku z mravů „pro přestoupení zákazu nezdržovat se ani v hostinci, ani venku o hodech“. Učitelé na poradě také řešili problém s tím, že se žáci po skončení vyučování rozbíhali hned od školní budovy; dohodnuté řešení spočívalo v tom, že je učitelé budou doprovázet od školy k silnici, kde je teprve propustí.
V prosinci vypukl skandál, když žákyně Sobolová a Hlávková odcizily v šatně dvacet korun, za což následně dostaly trojku z mravů. Chování žáků se řešilo ve sborovně i v lednu: několik žáků pokřikovalo a neslušně se vyjadřovalo, házelo kamení, vylamovalo hůlky v plotě – někteří prý z návodu starších. Hlávka se nadále choval drze a vzdorovitě. Při zakončení školního roku promluvil k žákům pan řídící „o významu památky mistra Jana Husi“ a poučil je o vhodném chování během prázdnin, načež děti dostaly své školní zprávy
[….]
Zároveň se z kroniky dozvídáme, že někdy předtím došlo kvůli stálým sporům k rozpadu obecního zastupitelstva. Zápis z března 1933 je nazván „Poměry v obci se uklidňují“ a informuje o tom, že vládní komisař usoudil, že situace vychladla natolik, že je možné uskutečnit nové volby – ty byly vypsány na 26. března. Hlavy ale úplně vychladlé ještě nebyly. Kronikář píše: „Objevila se stará vémyslická paličatost a nesmířlivost. Každá strana tvrdila, že bude míti většinu, a tedy i starostu.“ Náhradních voleb se účastnilo šest politických stran ve dvou koaličních blocích. Výsledky byly opět těsné, první koalice dostala 295 hlasů a osm mandátů, druhá 261 a sedm zastupitelů. Následující zápis „Nálada po volbách“ nás informuje, že:
„Bylo příliš patrné zklamání druhého sdružení. Ještě ve volební místnosti dochází k projevu, dle něhož členové tohoto sdružení míní opět vystoupit z politických stran a znemožnit tak utvoření obecního zastupitelstva. Večer se opravdu všichni scházejí, ujednávají a podpisují své prohlášení o vystoupení ze stran. Protože však členové ‚Nepolitické-hospodářské’‘ kandidátky nemají politické strany, a tudíž nemohou z ní vystoupiti, pomýšleno bylo i na přechodné přesídlení z Vémyslic. […] Sdružení sedmi však po přemýšlení a uvážení své situace se rozhodlo spoluvládnouti. Vyhradilo si však zatím pozorovací stanovisko – jak se ‚osma‘ zachová k jejich požadavkům, hlavně přestavby dolní obecní hospody.“
V politickém životě Vémyslic tedy bylo zjevně docela živo. Členové zastupitelstva se nakonec dohodli na zbourání staré dolní hospody, kde kdysi býval i pivovar. Její budova byla pustá a chátrala. Byla prý zajímavá i svým půdorysem, jenž vyčníval z řady domů doprostřed hlavní ulice k silnici. Její původní podivínský majitel si prý kdysi „vymínil vysunutí budovy do ulice, aby z oken výklenku viděl pohodlně na obě strany po celém městečku“. Na místě zbourané budovy pak obec postavila roku 1936 hospodu novou, která zahájila provoz v roce 1937.
Z vémyslických kronik vybírám ještě několik zajímavých záznamů. Tyto dokládají pravěké osídlení v katastru obce:
„Dne 9. října 1933, při kopání jámy pro sklep na zahradě svého domku ve Vémyslicích objevil p. Sobotka kostru v podobě skrčené. Zjistili jsme, že je to ,skrčenec‘, a proto nález ohlásili četnické stanici a zemskému muzeu v Brně.“
Za několik dní přijel doktor Skutil z Brna a kostra byla opatrně vykopána:
„Přesto, že ležela v nepatrné hloubce asi 3/4 m ve vrstvě hlíny, byla úplně zachovalá. U kostry nalezeny provrtané opracované kosti různých tvarů, podobné knoflíkům, celkem asi 14 kousků u hlavy. Patrně jde o náhrdelník, tím spíše, že šlo o kostru ženy. Mimo to se našly ještě dvě nádoby hliněné. Je to hrob z asi 2 500 let před Kristem. Dr. Skutil podal na místě příslušný výklad dětem měšťanské školy.“
Pozoruhodný je i příběh zvonů z místního kostela. V knize najdete zmínku o tom, že v roce 1925 dodal obci broumovský zvonař tři nové zvony, které nahradily zvony zrekvírované – po malém dobrodružství, kdy je „ukradli” a schovali místní mladíci – během první světové války.
I tyto nové zvony ale vzaly za své v následující válce. V březnu 1942 je zkonfiskovali pro válečné účely Němci. Tato druhá ztráta zvonů byla dokonce zachycena fotograficky (za poskytnutí snímků děkuji Josefě Soukupové rozené Němcové). Popisky ze zadní strany uvádějí „smutný den 19. března 1942” a „odebráno farnosti Vémyslice – dne 19. března 1942”.
Tady ještě jedna nedatovaná historická fotografie vémyslické radnice: