Při psaní této kapitoly mi byla velkým pomocníkem podrobná monografie „Hirohitova válka” (Hirohito’s war) od Francise Pikea. Přehledně líčí historický kontext střetu imperiálních ambicí klíčových mocností – Ruska (a později Sovětského svazu), Spojených států, Británie a Japonska, to vše na pozadí postupujícího rozkladu čínské říše.

Na rozdíl od asi většiny historických knih na téma války v Tichomoří totiž nepostupuje primárně chronologicky, ale prozkoumává a dokumentuje vybrané rozhodující epizody, které druhé světové válce v Asii předcházely i které se odehrávaly během ní. Po stylistické stránce sice není úplně prvotřídní, ale pro moji potřebu – pochopit tehdejší dění v kontextu a zároveň je mít podrobně doložené faktograficky – byla opravdu skvělá.

Autor má ke knize i vlastní webové stránky, kde nabízí čtenáři obrazové podklady. Těmi jsou především schémata a mapy, uspořádané podle jednotlivých kapitol. Je to užitečný zdroj, který může zaujmout i vás.

Oživil jsem si přitom i historii bílé kolonizace severní Ameriky – téma, které mě skrze severoamerické Indiány zajímalo už v mladí. Rychlost expanze původních britských kolonií na východním pobřeží ukazuje dobře třeba tato mapka:

V barevném provedení tady sdílím i pozoruhodný obraz „Pokrok”, protože v knize najdete jen jeho černobílou reprodukci:

Když jsem se díval po obrazových materiálech k obsazení Filipín americkým námořnictvem, narazil jsem na tohle dobovou karikaturu z roku 1897. Je dokladem tehdejší propagandy, která vyzývala americkou vládu k rozšíření sféry vlivu i mimo území USA. Na obrázku vidíme ženskou postavu Kolumbie, která zosobňující americký lid, jak chce pomoci trpícím Kubáncům. Strýček Sam ale odmítá příkoří páchané na kubánském lidu vidět. Dodejme, že k vojenské akci proti Španělům na Kubě se americká vláda odhodlala o rok později. Zaujalo mne také, že se v amerických vztazích vůči Kubě uplatňuje i dnes prakticky stejný narativ.

K historickému dění v Japonsku pak přidávám následující dva obrazy. Ten první – který ilustruje příjezd flotily komodora Perryho do Tokijského zálivu – je v knize rovněž v černobílém provedení, vinou čehož si nemůžete všimnout následující zajímavosti. Dobový umělec zachytil celkem působivě nejen děsivý zjev moderních válečných lodí, ale zjevně také zápolil i s tím, jak znázornit pro Japonce téměř nevídané modré oči bělochů. Na zádi lodi je vidět, jak se pokusil tuto jev zachytit.

Druhý obraz zachycuje totéž dějinnou přelomovou událost, avšak je více v typickém stylu proslulého malíře Kacušiky Hokusaje. Takto se situace jevila dobovému malíři a pomáhá nám si představit, jakým zjevením byly moderní ocelové parníky pro Japonce, kteří v té době žili ve středověkých poměrech a používali jen dřevěné čluny.

Konečně k dobovému dění v Číně mám tuto zajímavou ilustraci, která znázorňuje mobilizaci venkovanů během tzv. „Dlouhého pochodu” komunistické strany pod vedením Mao Ce-tunga.

Hodně zajímavou historickou odbočkou pro mne byla i bitva u řeky Chalchyn, kde se střetly poměrně velké síly japonsko-mandžuské armády se sovětsko-mongolským vojskem. Co se původně jevilo jako pohraniční šarvátka rychle eskalovalo a skončilo úpornou bitvou, která skončila tvrdou porážkou Japonců.

Kromě stručného hesla na wikipedii si můžete přečíst podrobnější informace třeba v tomto článku Reflexu. Pro ty, koho to zajímá opravdu do hloubky, mohu doporučit třeba toto pojednání na serveru valka.cz.

A jako poslední obrázek, který se do knihy nevešel, sdílím fotografii Kičisaburó Nomury, japonského velvyslance ve Washingtonu v době neúspěšné snahy o diplomatické řešení zmrazených obchodních vztahů mezi USA a Japonskem. Zdržení na jeho straně (údajně kvůli překladu) je také někdy přičítán fakt, že japonské vyhlášení války bylo Američanům předáno až po zahájení útoku na Pearl Harbour. Nomura stojí na snímku vlevo.