Krajané na Dálném východě
Ivan Procházka
Publikováno v časopise Historie a Vojenství 6/96
————————————————————————
Ve dnech 7. a 8. prosince 1941, evropského času, zaútočila na několika
místech armáda císařského Japonska na britská a americká vojska na
Dálném východě. Byla napadena námořní a letecká základna v Pearl Harbor,
ostrovy Wake a Guam, Japonci se vylodili v Malajsku, Hongkongu, obsadili
Šanghaj a provedli první útok na Filipíny.
V té době žilo na Dálném východě několik stovek Čechoslováků, většinou
sdružených do krajanských kroužků v Singapuru, Hongkongu, Šanghaji,
Indii a na Filipínách. Většina mužů se podle svých schopností zapojila
do různých forem boje proti Japoncům. Od práce ve válečném průmyslu, až
po aktivní službu ve vojenských jednotkách britské armády. Během
několika měsíců byla většina těchto zemí dobyta Japonskem a činnost
kroužků byla ukončena. Teprve po skončení války na Dálném východě, když
se na svobodu dostali naši krajané zajatí v počátečních fázích
japonského útoku, se k naší veřejnosti dostali první zprávy o osudech
Čechoslováků na tomto vzdáleném bojišti 2. světové války.
*Singapur*
V Malajsku a Singapuru působila druhá největší čs. kolonie na Dálném
východě. Čítala téměř 140 osob – mužů, žen a dětí, většinou zaměstnanců
firmy Baťa. Z tohoto počtu bylo zhruba 20 mužů schopno vojenské služby a
ti sloužili, už od začátku roku 1940, v oddílech domobrany (FMSVS –
Federated Malayan States Volunteer Services, a SSVF – Straits
Settlements Volunteer Force). Vojenský výcvik vykonávali o sobotách a
nedělích. Přes týden normálně pracovali ve svých zaměstnáních a jednou
do roka se zúčastnili velkého vojenského cvičení.
1.12.1941 oznámil singapurský rozhlas mobilizaci místní domobrany.
Všichni naši krajané v domobraně nastoupili službu a byli rozděleni do
střeleckých, kulometných a jiných vojenských jednotek. Okamžitě zahájili
intenzivní výcvik. Po ukončení výcviku byli odesláni do obranných pozic,
nacházejících se na ostrově Singapur. 8.12.1941 zahájila japonská 25.
armáda, pod velením generála Jamašity útok na Malajsko. Menší část
jednotek se vylodila v Malajsku u Kota Baharu, a hlavní jádro japonských
sil přistálo v Thajsku u Signory a Patani. Během několika týdnů Japonci
rozdrtili v pozemních bojích 11. indickou divizi, jádro britských
leteckých sil v severním Malajsku a podařilo se jim potopit pýchu
britského námořnictva, svaz Z. Generálporučík A. Percival, velitel
britských jednotek v Malajsku, po těchto a dalších ztrátách, byl nucen
ke konci ledna 1942 postupně stáhnout zbytek ze své 80 tisícové armády
až k ostrovu Singapur, kde byla poslední britská obranná linie.
Do 2. února 1942 byly téměř všechny jednotky domobrany odeslány na
frontu, aby zastavily japonský postup. V prvních bojových akcích, pod
neustálým japonským dělostřeleckým ostřelováním, byli zraněni krajané –
Kožišníček, Vítek, Němec. Lehce raněni střepinami byli Vyhnálek,
Jedovnický a další. Muži drželi své pozice za velkých osobních obětí.
Např. kulometčík Matuš palbou svého kulometu bránil v postupu celé
japonské rotě. Když byl na jeho postavení podniknut boční útok, odplazil
se se svým kulometem do buše, odkud znovu zahájil přesnou palbu. Brzy
byl obklíčen. Nakonec jej z téměř bezvýchodné situace zachránil
protiútok provedený jeho rotou. Další dobrovolník, Bohman, držel spolu s
Australanem Edwardem jakýsi pahorek, ostřelovaný ze tří stran
nepřítelem. Celá řada jeho spolubojovníků byla zraněna střepinami min a
granátů. Bez ohledu na palbu, Bohman s Edwardem odvlekli těžce zraněné
na ošetřovnu.
„/Byl jsem kulometčíkem B Company,/“ uvádí ve svých vzpomínkách Josef
Vyhnálek, „/a obsluhoval jsem lehký kulomet Lewis, zastaralý typ
belgické výroby, kterým se válčilo už za 1. světové války. Naše jednotka
bránila důležitý strategický úsek Gab Hill. V noci 12.2.1942 jsme nad
našimi pozicemi slyšeli velký hukot leteckých motorů. Jednalo se o
velkou japonskou útočnou operaci, což jsme zjistili brzy po rozednění,
když jsme byli obklíčeni ze všech stran Japonci. Po čtyřhodinovém těžkém
boji, když byl zbytek naší jednotky zahnán na gumovníkovou plantáž, jsme
pochopili, že další náš odpor je bezvýznamný. Ztráty na padlých a
raněných byly 5O% a munice docházela. Proto se náš velitel roty, kapitán
Hunter-Grey, rozhodl vzdát a vydal rozkaz ke kapitulaci. Japonci nás
ihned odzbrojili a jednoho po druhém přivázali provazy ke gumovníkům.
Takto nás, bez vody a jídla, drželi tři dny, až do kapitulace Singapuru/.“
V noci z 8. na 9. února 1942 zaútočily dvě japonské divize, 5. a 18., na
ostrov Singapur. Během této noci prolomili obrannou linii drženou 22. a
27. australskou brigádou a pronikly do vnitrozemí. 15. února byla
situace obránců už beznadějná a krátce po 18. hodině podepsal
generálporučík Percival dohodu o kapitulaci s velitelem japonské armády
generálporučíkem Jamašitou. Japoncům se vzdalo na 138 tisíc britských,
australských, indických a malajských vojáků.
Těsně před pádem Singapuru se podařilo evakuovat z čs. kolonie devadesát
krajanů do Indie, Austrálie a Jižní Afriky. Zbylých 37 osob, mužů, žen a
dětí, bylo postupně zajato a internováno Japonci. Část z nich, většinou
civilisté, se pokusila 10.2.1942 opustit Singapur posledním konvojem
devíti lodí. Japonci však konvoj napadli a téměř všechny lodě potopili.
Při tomto útoku zahynuli krajané Plhoň, Smržák, Strangfeld, Straussler a
Heim. Ostatní byli zajati. Zvlášť krutý byl osud ke krajanu Zelníčkovi,
jenž skočil z potápějící se lodi do moře a víc než čtyři hodiny plaval k
nejbližší pevnině – na Sumatru. Zde ho ale místo spojeneckých vojáků
„přivítali“ Japonci.
Krajané, kteří byli zajati ještě před kapitulací, byli odesláni do
zajateckých táborů. Zbylým Čechoslovákům, které kapitulace zastihla
ještě v domobraně, umožnili britští důstojníci vrátit se zpět do civilu.
Toto gesto přineslo krajanům ještě několik měsíců „svobody“, než byli
odvlečeni do internačního tábora. Během obsazování Singapuru zahynul
vojín Silvestr Němec, který byl s dalšími raněnými vojáky a lékařským
personálem ubit v Alexandrově nemocnici.
Na první okamžiky po zajetí vzpomínal Josef Vyhnálek: “ /Po kapitulaci
jsme byli přinuceni k šedesáti kilometrovému pochodu smrti. Smrti proto,
že na každé křižovatce Japonci vyvlekli z řady zajatců jednoho muže a
před našima očima ho ubodali bodáky. Celý den trval pochod, než jsme
konečně dorazili, hladoví a unavení, na místo určení – do tábora Changi,
dřívějšího střediska britské armády. První dva měsíce jsme za hrozných
podmínek odklízeli trosky města. Potom se mi podařilo zařadit se do
skupiny na sekání trávy a sušení sena pro japonské koně. Tuto práci,
která byla podstatně lehčí, jsem vykonával jeden rok. Potom jsme se
vrátili do Changi, kde nás rozdělili na tři skupiny – první byla určena
pro stavbu železnice v Barmě, druhá měla odjet na stavbu letiště na
ostrov Labaun u Bornea a třetí měla odplout na práci v dolech do
Japonska. Já jsem byl jako jediný krajan vybrán do první skupiny.
Ostatní Češi – Janeček, Vítek a Sienkiewicz – byli vybráni do druhé
skupiny na Borneo. Po válce jsem se dozvěděl, že všichni tři zahynuli
při japonské likvidaci zajateckého tábora v dubnu 1945. Práce na
železnici byla velice těžká. Tropické vředy, kožní nemoci, malárie,
cholera, těžká práce, to vše vyvolávalo představu pekla. Vzpomínám si na
svého přítele Edgara, Australana. Byl mučen Japonci za to, že byl ve
styku s domorodci. Rány, které mu způsobili, se změnily na tropické
vředy a nastaly komplikace. Nejdříve mu byla amputována jedna noha,
potom druhá. Při amputaci druhé nohy zemřel. V polovině roku 1944 se
dost prořídlý zbytek naší skupiny vrátil zpět do Changi, abychom
vypomohli při stavbě letiště v Singapuru. Po dvou měsících práce, jsme
díky zázračnému místnímu podnebí byli vyléčeni z téměř všech kožních
chorob, které jsme si přivezli z Barmy. Jednoho jsme se zbavili, druhé
přišlo. Nemoc Beri-Beri začala mezi námi řádit a postupně si vyžádala
mnoho obětí mezi zajatci. Když bylo letiště již téměř hotovo, přiletěly
spojenecké bombardéry. Místo bomb ale shodily letáky, ve kterých nás
informovaly, že válka bude brzy ukončena. Zanedlouho na to přišla
japonská kapitulace a náš tábor obsadila skupina spojeneckých výsadkářů./“
Podobné zážitky měl i Stanislav Jedovnický. “ /Sloužil jsem v kulometné
rotě 1. praporu SSVF od 4.12.1942. Naše obranné postavení bylo umístěno
na dohled Singapuru, na přímořské straně. Nepřítele jsme nezahlédli,
protože nepřišel z moře, jak se předpokládalo, ale z Malajska. Neviděli
jsme ho, ale japonské dělostřelecké granáty nám každou chvíli létaly
přes hlavy přímo do města. Několik jich dopadlo do našich postavení a
jedna střepinka mě lehce zranila na noze. Před zajetím nás zachránilo
britské velení, které si nás, Čechoslováky, těsně před kapitulací,
svolalo a sdělilo: není jisté, zda se mezi Japonci nenacházejí němečtí
důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když Vás
zajmou se zbraní v ruce, budete považováni za velezrádce, protože Vaše
země je součástí třetí říše a jako takoví budete pověšeni. Proto si
vezměte vojenské knížky, běžte domů a převlékněte se do civilu.Po
obsazení města Japonci vládl všude zmatek a smrt. Trvalo několik týdnů,
než se situace uklidnila a než jsme se vlastně dozvěděli co s námi bude
dál. Japonci po nás chtěli, abychom znovu vyráběli boty, ale to nebylo
jednoduché, protože válkou bylo zničeno téměř vše. Od strojů až po
zásoby materiálu. Tato situace trvala téměř dva roky, potom nás Japonci
všechny zatkli, vyslýchali a nakonec zavřeli do civilního internačního
tábora v Changi, později do tábora Sima Road. Život v táboře byl velice
těžký. Chyběla strava, nemoci zabíjeli desítky zajatců a práce byla
velmi těžká. O konci války jsme se dozvěděli až koncem srpna 1945, když
se najednou otevřela vrata tábora a nám řekli, že jsme svobodní./“
*Šanghaj*
Na území Šanghaje působila největší čs. kolonie na Dálném východě. V
seznamu jejích příslušníků z roku 1941 lze nalézt jména 343 mužů a žen.
Kolonii tvořili především uprchlíci před německým fašismem a krajané,
kteří se zde usadili po skončení 1. světové války. V čele kolonie stál
Československý kroužek , jehož předsedou byl p. Štembera, majitel
největšího tělocvičného ústavu na Dálném východě. Hlavní náplní práce
tohoto kroužku byla především kulturní, sportovní a informační činnost.
Na popud čs. zahraniční vlády a z iniciativy majora v záloze J. Štěpána
a kapitána v záloze V. G. Taussiga, byla vytvořena dobrovolnická
jednotka, která byla zařazena do Šanghajského pluku. Důvodem vzniku této
jednotky, jak ve své zprávě z července 1941 uváděl kpt. Taussig, byla
snaha semknout Čechoslováky žijící v Šanghaji a pro dobrovolníky, kteří
se přihlásili pro službu v čs. armádě zajistit předběžný vojenský výcvik
v britské armádě.
Šanghajský pluk (Shanghai Volunteer Corps), který na území mezinárodního
pásma působil už téměř sedmdesát let, byl složen ze tří praporů,
všeobecně nazývané jako britský, americký a ruský. Mimo 3.praporu –
ruského, byly všechny jednotky čistě dobrovolnické a celý pluk vykonával
především strážní službu na území Šanghaje a spadal pod správu Městské
rady Šanghaje (S.M.C.). Skupina prvních našich třiceti dobrovolníků byla
včleněna do britského praporu, kde vytvořili jednu československou četu.
Brzy byl zahájen vojenský výcvik a čs. četa dosahovala vynikajících
výkonů jak při výcviku, tak při strážní službě. Velkým oceněním kvality
našich dobrovolníků bylo i získání Poháru zdatnosti za rok 1940-1941,
který byl naší jednotce předán velitelem pluku podplukovníkem G. H. Manem.
Již od počátku války se v Šanghaji hlásili dobrovolníci do čs. armády.
Vyplňovali množství dotazníků, posílali svoje přihlášky přes kpt.
Taussiga a britské velvyslanectví do Anglie, ale dlouhou dobu platil
pouze jediný vzkaz od naší vlády ve kterém stálo, aby si dobrovolníci
zajistili cestu a výlohy s ní spojené sami. Situace byla nakonec tak
zoufalá, že několik krajanů raději odjelo do Kanady, kde se přihlásili
do naší armády. Teprve v létě 1941 se tento stav zlepšil, když přišla
informace, že čs.vláda v Londýně se uvolila hradit výlohy spojené s
cestou pro svobodné do 40 let. Kromě několika mužů se přihlásili všichni
členové naší jednotky, jejichž počet mezitím vzrostl na 60 mužů a
vykonávali službu na hranicích čínského města, které bylo už obsazeno
Japonci. Hlídali především přechody do města a mosty v sektoru B, který
byl převzat Šanghajským plukem po odchodu dvou britských praporů do
posádek v Singapuru a Hongkongu. V září 1941 byli z vybraných
dobrovolníků vytvořeny dva transporty, o počtu 10 a 12 mužů.
Dobrovolníci, kteří již předtím sloužili v čs.armádě byli odesláni k
naší jednotce na Střední východ a nevojáci do Anglie k základnímu
výcviku, kam přijeli začátkem roku 1942.
Mezinárodní správa Šanghaje byla uzavřena 8. prosince 1941, když celé
město obsadila japonská vojska. Celé obsazení proběhlo bez vážnějšího
vojenského odporu. Japonci se zde chovali k Evropanům, na rozdíl od
ostatních obsazených území, kupodivu slušně. Kpt. Taussigovi byl dokonce
vystaven čs. pas, na který se mu později podařilo uprchnout do Číny.
Československá jednotka v Šanghaji byla zrušena v září 1942.
*Hongkong*
V tomto velkoměstě začátkem války působilo kolem 30 Čechoslováků,
především zaměstnanců firmy Baťa. Vedoucím čs. kroužku byl p.Staněk,
ředitel firmy Baťa pro Dálný východ. Všichni krajané museli být členy
Volunteer Corpsu, anebo hasičského sboru a od počátku války nemohli
opustit Hongkong.
8. prosince zahájila japonská 23. armáda o počtu zhruba 60 tisíc mužů
útok na pětkrát menší britskou posádku v Hongkongu, jejímž velitelem byl
generál Maltby. Útok byl veden přes severní hranice Hongkongu směrem k
moři na Kowloon, kam se Japonci dostali po čtyřech dnech těžkých bojů. V
noci z 18. na 19. prosince se Japonci vylodili na ostrově Hongkong. Po
neúspěšných britských protiútocích 20. prosince, Japonci zpevnili
předmostí a provedli rozhodující útok. Ve čtvrtek dne 25.12.1941 britská
posádka kapitulovala.
„/V lednu 1940 jsem byl já a další čtyři Čechoslováci od firmy Baťa
přijati do Hongkong Volunteer Defence Corps (H.K.V.D.C),/“ vzpomínal
Ladislav Březný. „/Zařadili nás k motorizované jednotce. V pondělí a v
pátek po práci jsme měli výcvik s lehkými i těžkými kulomety a také s
brencarriery. Dvakrát do roka měla naše jednotka, sestávající se z mužů
17 národností, velké týdenní cvičení. Koncem listopadu 1941 byla naše
motorizovaná jednotka zrušena a nás pět přeřadili ke 2.Skotské kulometné
rotě. V neděli 7.prosince byla v rozhlasových zprávách vyhlášena
mobilizace pro všechny vojáky a dobrovolníky H.K.V.D.C.. Druhý den jsme
se hlásili na velitelství, kde nás vyzbrojili a odveleli na jižní stranu
Hongkongského ostrova mezi Pottinger Gap a Big Wave Bay. V tu dobu jsme
se ještě stále domnívali, že se jedná pouze o další větší cvičení, ale
ranní nálet asi šedesáti japonských letadel na Kowloonské letiště nás
vyvedl z omylu. 18. prosince se Japoncům podařilo vylodit na
Hongkongském ostrově a během několika dnů se jim podařilo britské
jednotky rozdělit na dvě části. Naše rota se bránila na Stanleyově
poloostrově poblíž Sta//nleyovy//pevnosti. Na Štědrý den byla celá rota,
rozdělená na dvě části, vyslána na průzkum. Postupovali jsme do kopce po
velmi neschůdném terénu a kolem půlnoci jsme nevědomky přešli japonské
linie. Japonci nás nechali projít a potom na nás začali zezadu
//střílet. Měli jsme velké ztráty. Z přední hlídky, kde byl krajan Alois
Pospíšil, se nikdo nevrátil. Před zkázou zachránil celou jednotku pouze
rychlý ústup zpět do pevnosti, na kterou byla zahájena dělostřelecká
palba a ztráty roty byly do rána veliké. Hongkong kapituloval druhý den
25.12.1941. Museli jsme odevzdat zbraně a potom nás pod bodáky dovedli
do našeho prvního zajateckého tábora v North Point. První dny zajetí
nevypadaly tak špatně, ale už 8.ledna 1942 jsme museli pochodovat dál,
do tábora v Sham S//hui//Po, kde nás bylo celkem pět tisíc. Tam přišlo
velké rozčarování. Brzy byl hlad a bída. Dvakrát denně jsme dostávali
hrnek neslané rýže uvařené tak, že se nedala ani polknout. Spali jsme na
betonové podlaze a zhruba po měsíci zajetí jsme začali chodit //na práce
na letiště. Nedlouho potom se začali projevovat první následky tohoto
zacházení. Tábor decimovali nemoci např. Beri-Beri, úplavice, záškrt. V
červenci 1942 umíralo v táboře na nemoci denně sedm lidí. Já jsem za
prvních deset měsíců ztratil na váze 45 kilo. První dva roky zajetí byly
strašné,ale pak jsem si zvykl. V druhé polovině roku 1944 byli japonští
strážní vystřídáni vojáky z Formozy, kteří nebyli tak suroví jako
Japonci. Jednou v srpnu 1945 jsme zaslechli, že Japonci kapitulovali.
Nechtěli jsme tomu věřit, ale 15.srpna byly zastaveny veškeré práce a
druhý den nám byly shozeny letáky, které nám kapitulaci potvrdily.
Stráže byly odvolané a koncem srpna přijely do Hongkongu britské
jednotky. Kromě mne se osvobození dočkali i moji kamarádi A. Jiříček, J.
Krofta, F. Staněk, J. Tausz a K. Tomeš syn bývalého brněnského starosty/“.
*Indie a Barma*
Válka v Barmě začala 13. 12. 1941 vyloděním vyčleněné jednotky 15.
japonské armády v jižní Barmě a obsazením Point Victoria. V lednu 1942
byl hlavní částí této armády, umístěné v Thajsku, zahájen rozhodující
útok na Barmu. Za čtyři měsíce Japonci zatlačili Barmskou armádu a
britské divize na sever Barmy k horskému masívu tvořícímu hranici mezi
Indií a Barmou, a obsadili velmi důležitou Barmskou silnici. V březnu
1942 převzal velení nad Barmským sborem generál Slim a začal organizovat
obranu. V listopadu 1942 Britové poprvé udeřili a zahájili útok v
Arakanu. Zde se rozpoutaly tvrdé boje a se střídavými úspěchy pro obě
strany pokračovaly až do konce roku 1944. V březnu 1944 zahájila 15.
japonská armáda pod velením generála Mutagačiho ofenzívu do Indie a po
těžkých bojích přeťala životně důležitou silnici mezi Kohimou a
Imphálem. Britové ale nasadili do boje veškeré zálohy a Japonce u Kohimy
a Imphálu porazili. Britská 14. armáda, po tomto vítězství dál
pokračovala v boji a do srpna 1944 zatlačila Japonce zpět do Barmy. V
lednu 1945 byla 14. britskou armádou zahájena ofenzíva s cílem dobýt
zpět celou Barmu. Po prvních útocích byla uvolněna důležitá Barmská
silnice a v březnu byla Brity vybojována vítězná bitva u Mandalaje a
Meiktilu, která definitivně zlomila odpor japonské armády v Barmě. 3.
května byl obsazen Rangún a do konce měsíce Britové obsadili téměř celou
Barmu.
Na území Indie žilo začátkem války několik desítek Čechoslováků,
především zaměstnanců firmy Baťa, kteří projevovali svoji aktivitu v
Batanagaru (dnes Bhátpára), ležícímu asi 2O kilometrů od Kalkaty u řeky
Huglí. Téměř všichni krajané zde byli zaměstnáni ve válečném průmyslu. Z
tohoto důvodu nemohli sloužit v pravidelné armádě, a tak aspoň
vykonávali, v počtu zhruba dvaceti mužů, službu u Bengálských
policejních jednotek.
Určitou posilou naší kolonie byl příjezd uprchlých krajanů ze Singapuru,
kteří se usadili právě v Batanagaru. Většina z nich vstoupila do služeb
válečného průmyslu. Jeden z mála, který dal přednost službě přímo v
britské armádě byl František Vackermann. Sloužil už v dobrovolnických
jednotkách v Singapuru, odkud se mu podařilo na poslední chvíli odplout
do Indie. V Britské armádě byl zařazen jako vojín a odeslán na bojiště
do Barmy. Zde se na jedné průzkumné hlídce vyznamenal a za odměnu byl
poslán do důstojnické školy.Válku ukončil v hodnosti majora. Mezi
dalšími krajany sloužícími v armádě byl např. K. Glasner, ing. H. Smola,
npor. děl. Ing. F. Hanuš, K. Lowenrosen, ing. Z. Soyka, v hodnosti
poručíka britské armády F. Sammer, v hodnosti kapitána Dr. O. Ziegler, u
Indického letectva sloužil J. Jořen, jako velitel roty v Barmě kapitán
Lubík a další.
Zajímavou cestu do Indie měl Ing.Václav Kristen. Jako nadporučík čs.
legií odešel v roce 1939 z republiky a ihned se hlásil do armády. Do ní
byl přijat až po podání třetí přihlášky, a jako „nadbytečný“ důstojník
byl vzápětí přeložen do zálohy. V létě 1941 byl převelen do britské
armády k jednotkám REME (Royal Elektrical and Mechanical Engineers) jako
specialista pro vývoj bojových vozidel a přeložen na území Austrálie a
jihozápadního Pacifiku, kde konal službu téměř dva roky. V roce 1943 byl
v hodnosti kapitána převelen do Indie. Cestou z Austrálie byla však jeho
loď torpédována a kapitán Kristen se jen se štěstím zachránil. Do Indie
dorazil 29. července 1943 a byl zařazen do sboru REME. Sloužil u městě
Chaklale v Paňdžábu.
Velmi početná skupina krajanů sloužila v britské armádě v Indii u RAMC
(Royal Army Medical Corps). V roce 1943 vstoupila s povolením prezidenta
republiky skupina lékařů do britské armády a část z nich, např. MUDr. V.
Macharáček, MUDr. G. Jelínek, MUDr. H. Keszler, MUDr. Z. Lefkovič ,
MUDr. Z. Polák a MUDr. V. Pekárek byla postupně převelena do Indie a Barmy.
MUDr. V. Pekárek vzpomíná na svoji službu takto: “ /Já jsem do Indie
přijel na přelomu roku 1944-1945. Moje první stáž proběhla na severu
Indie v Laknau, kde jsem se seznamoval s lékařskou praxí v indickém
vojsku. Po zhruba 14 dnech jsem byl převelen k 21. Indien Casualty
Clering Station, sídlící poblíž indického Madrasu. Na tomto místě, za
vražedného horka jsme prodělávali nácvik pro vylodění v Malajsku. V
táboře jsem hned po nástupu dostal přiděleno 150 lůžek s pacienty a mimo
to jsem měl na starosti jeden pracovní útvar Indických pomocných sil.
Během výcviku jsem byl povolán i k třítýdennímu kursu pro boj v džungli,
který byl velice namáhavý a náročný. V srpnu 1945 jsme byli přesunuti do
Kalkaty, kde probíhaly závěrečné fáze přípravy k vylodění. Naše indická
divize, Black Panther Division, se měla vylodit poblíž Kuala Lumpur. K
bojovému vylodění však naštěstí nedošlo. Američané svrhli na Japonsko
atomové bomby, to kapitulovalo a my jsme se mohli vylodit v Malajsku
celkem bez problémů. Stejně jsme ale při vylodění ztratili veškeré
vybavení nemocnice a osobní věci. Divize pak měla celkem přes čtyřicet
padlých, převážně utopených nebo zabitých při výbuchu min, kterých bylo
na pobřeží mnoho. Zpátky do vlasti jsem odjel jako kapitán britské
armády až koncem roku 1945/.“
* V americké armádě v Tichomoří*
Výčet činnost našich krajanů by byl asi neúplný, pokud bych se aspoň
stručně nezmínil o působení krajanů a Američanů českého původu v armádě
USA. Podle časopisu Čechoslovák vycházející za války v Anglii sloužilo v
armádě USA v roce 1942 na šedesát tisíc vojáků československého původu.
Mezi ty nejznámější patřil např. kpt. Robert Brouk, svého
času příslušník dobrovolnické jednotky „Létajících tygrů“ v
Číně (zahynul 20.12.1942 při letecké havárii), námořník R. Hilský, který
byl za statečnost projevenou v bojích u Šalamounových ostrovů vyznamenán
Námořním křížem, plukovník zdravotnictva N. Pazdral, jenž byl vyznamenán
Stříbrnou hvězdou za statečnost a neohroženost při ošetřování raněných
na Jávě, námořník Š. Galloš, který byl jako první americký voják
pochvalně citován v rozkaze za statečnost při japonském útoku na Pearl
Harbor, námořník z lodi Arizona E. Hanzel, jenž při tomto útoku
zahynul, bratři námořníci V. a E. Brinckové, kteří statečně
přečkali jedenáct dní v otevřeném člunu na moři, když byla jejich
loď potopena u Šalamounových ostrovů, seržant námořní pěchoty
Michal Longazel, jenž byl vyznamenán vysokým americkým řádem DSC
za udatnost projevenou při obraně Guadalcanalu, seržant M. Strank který
padl při bojích na ostrově Iwodžima a další desítky mužů.
*Filipíny*
Na Filipínách působilo asi 25 až 30 krajanů schopných vojenské služby.
Československou kolonii vedl do června 1941 pan R. Hermann a potom ho ve
funkci vystřídal baťovec A. Morávek. Dne 8. prosince se vylodily na
ostrově Batan, ležící zhruba 250 kilometrů od ostrova Luzon první
japonské jednotky a současně byly na ostrovy zahájeny letecké útoky.
Desátého a dvanáctého prosince se menší japonské jednotky 14. armády
generála Hommy, vylodily na obou koncích ostrova Luzon. Hlavní útok na
Luzon se uskutečnil 22. prosince v zátoce Lingayen, kde se vylodila
48. pěší divize, pod velením generála Cučibašiho. Během jednoho měsíce
Japonci obsadili Manilu a zatlačili početnější americko-filipínské
jednotky amerického generála MacArthura až na poloostrov Bataan, kde se
9. dubna vzdalo, po dalších čtyřech měsících tvrdých bojů, 75 tisíc
vojáků. Zbylé spojenecké oddíly vedly svůj marný boj ještě měsíc, než
kapitulovaly 6. května v pevnosti Corregidor. Už začátkem japonské
invaze na Filipíny, vstupovali naši krajané do americké armády. Mezi
prvními dobrovolníky byli Aster, Hrdina, Veřák, Dančák, Volný a další.
Během bojů byli Aster, Hrdina a Morávek, všichni zaměstnanci firmy Baťa,
zajati a uvězněni v zajateckém táboře Ô Donell v Capas, provincii
Tarlac P.I.. Pan. N. Schmelkas, úřadující náměstek československého
konzula v Manile, se též dal dobrovolně k dispozici jako civilní
zaměstnanec americké armádě a byl na Bataanu také zajat. Jemu se
však podařilo uprchnout ze zajetí a později se dlouhou dobu skrýval
u známého v Manile. Nejkompletnější zprávu o tragickém osudu krajanů
však podal syn výše zmíněného p. Hermana, Bedřich Pavel, dopisem
napsaným 27. února 1945. “ Dne 30. prosince 1941 jsem se přidal k
americké armádě a zúčastnil jsem se bitvy na poloostrově Bataan. Zajat
jsem byl 9. dubna 1942. Prodělal jsem pochod smrti a později snad
všechny hrůzy, které potkaly zajatce Japonců. Můj mladší bratr
Josef, který byl leteckým mechanikem Pan American Airways, již dva
roky před válkou a nebyl vojenským zajatcem, byl v únoru 1944
zajat Japonci, protože byl ve styku s filipínskými partyzány. Zemřel
v zajetí hladem 18. září 1944. Já jsem byl v lednu 1945 osvobozen ze
zajateckého tábora americkou armádou. Začátkem února jsem se vrátil do
Manily. Celé město hořelo a trvalo mi téměř tři týdny, než jsem našel
svoji ženu, která byla naprosto bez prostředků a několik dní bez jídla.
Pan Morávek, předseda národní rady, přežil zajetí a je se mnou v táboře
bývalých zajatců. Pořád hledá svojí ženu. Další krajané neměli tolik
štěstí – Lenk a Dr.Fuchs jsou mrtvi, Bžoch, Hrdina, Volný a Veřák jsou
pravděpodobně mrtvi, protože jejich loď která je vezla do Japonska byla
potopena a téměř nikdo se nezachránil, a Aster, Hirsch a L. Hermann jsou
vojenskými zajatci v Japonsku.“
————————————————————————
Prameny:
*
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, f.
č.19, č. 20, VKPR-L
*
časopis Batanagar News, č. 9/1945
* časopis Čechoslovák, Londýn, rok 1942,1943
* osobní korespondence a rozhovory s L. Březným, S. Jedovnickým, Mudr.
V. Pekárkem , E. Máčelem a M. Durkajem v letech 1993/1995.
* J. Mucha, Oheň proti ohni, Praha 1966
* O. Španiel, Čs. armáda 2. odboje, Praha 1945
* J. Vyhnálek, rukopis, 1966