Category: Novinky

Nigel Stanley o evakuaci z Penangu

Nigel Stanley o evakuaci z Penangu

Před pár týdny vyšla zbrusu nová kniha od Nigela Stanleyho nazvaná „Osudové zvraty”. Autor ji vydal vlastním nákladem v Anglii.

Jeho otec Cuthbert – jeden z vedoucích lékařů hlavní nemocnice v George Town na malajském ostrově Penang – byl jako civilista Japonci internován v Singapuru a v říinu 1943, v rámci razie mezi podezřelými z provozu ilegální radiostanice, zatčen a při výslechu umučen japonskou tajnou policií Kempejtaj.

Nigel Stanley, který byl jako tříleté dítě s matkou a starší sestrou evakuován z Penangu do Austrálie, se podrobnosti o jeho hrozném konci dozvěděl až dlouho po válce, kdy se mu do rukou dostaly protokoly z vyšetřování japonských válečných zločinů. Svůj čas pak věnoval dalšímu bádání o osudech svého otce a dalších obyvatel Britského Malajska a Singapuru během války a japonské okupace. Jak sám píše, pomohla mu tato mnohaletá práce zvolna utlumit ostří smutku a hněvu z toho, jak jeho táta zahynul.

Kniha je vlastně takovým sborníkem podkladů a přednášek, které doktor Nigel Stanley sestavil během mnoha let svého výzkumu. Každá kapitola je doprovázena seznamem použitých zdrojů, díky čemuž je tato kniha pro zájemce o hlubší studium tématu obzvlášť užitečná.

Při rozsahu tří set stran je to skvělý zdroj informací o průběhu evakuací, situaci civilních obyvatel během bojů i období japonské okupace, často s důrazem na zdravotní témata, i osobní příběhy některých lékařů. Jedna kapitola se speciálně věnuje malajským a singapurským dobrovolníkům. Kniha obsahuje pro mě nová fakta i o poválečném vyšetřování válečných zločinů.

V několika částech budu proto nové informace sdílet i na tomto webu.

Dnes se budu věnovat nechvalně známé evakuaci z Penangu, který v uvedených podrobnostech dokresluje stěží pochopitelný, nekompetentní a zmatený postup britského vedení.

Penang, který leží u západního pobřeží malajského poloostrova, se nachází poměrně severně – i proto byl po zahájení útoku Japonců z Thajska na ráně poměrně záhy. Situaci znázorňuje následující plánek (najdete jej v knize na str. 232):

Na ostrově v té době žilo asi 3000 Evropanů, převážně Britů.

První útok japonského letectva na Penang se odehrál už v den japonského vylodění, tedy 8. prosince 1942. Tehdy se japonské hloubkové bombardéry zaměřily na tamní letiště. Obyvatelé města si pak během následujících dvou dnů zvykli dramatickým náletům a vzdušným soubojům přihlížet. Místní peruť RAF byla prakticky bez šance – většina letadel byla zničena na zemi a těch několik, kterým se podařilo pomalu vzlétnout, sestřelili japonští stíhači, kteří měli výškovou převahu a obratnější letadla.

Ze svých domů vyšla do ulic řada lidí i ráno 11. prosince, kdy se kolem půl desáté nad městem objevila letka 27 bombardérů. Ty ale tentokrát bomby shodily přímo na město, často mezi přihlížející obyvatele. Za nimi následovala další formace 40 nepřátelských letadel. Do lidí při svých přeletech také střílely z kulometů. Během následujících dvou hodin bombardovací perutě zaútočily na město ještě několikrát, prakticky bez odporu: místní stíhací letectvo bylo tou dobou už zdecimované, protiletadlové kanóny chyběly.

Doktor Elliott Fisher ve svém deníku, který je v knize citován, vzpomíná, jak ten den po desáté začali nemocnici rychle zaplňovat stovky raněných. Všichni, kdo dokázali zacházet se skalpelem, se pustili do akutních operací. Jen ten den nemocnice přijala kolem sedmi set těžce raněných, 126 z nich zemřelo během následujících 24 hodin.

Nastalý chaos se dále zhoršil po zničení velké policejní stanice, která dostala přímý zásah. Mnoho policistů z řad Sikhů a Malajců následně opustilo službu. Vypukly nepokoje a davy v ulicích začaly rabovat. Kvůli rozkladu veřejných institucí byl pak problém i s odklízením a pohřbíváním mrtvých těl v ulicích. Situace se částečně zlepšila teprve díky velkému osobnímu nasazení dobrovolníků a zdravotníků, kteří suplovali ostatní složky veřejného pořádku a základní služby.

Při chvatném ústupu Britové nezvládli podniknout kroky ke zničení zařízení a znehodnocení cenných surovin. Žádný plán na uskutečnění politiky „spálené země” nebyl pro Penang připraven, protože se nepočítalo s tím, že by ostrov musel být někdy vyklizen nepříteli. Vše tak padlo Japoncům do rukou, včetně velkého rádiového vysílače (ten prý byl alespoň částečně poškozen, místní radioamatér jej ale dokázal rychle opravit, napájen pak byl generátorem z místní nemocnice). Vysílač pak v následujících týdnech sloužil Japoncům mimo jiné k vysílání hrozeb Britům a k šíření propagandy mezi místními obyvateli Malajska a Singapuru.

Náletům během oněch pěti dní (od 11. do 16. prosince) padlo za oběť asi tisíc obyvatel, další tři tisíce byly zraněny.

Pokyn k evakuaci britských žen a dětí vydalo místní vojenské velení náhle až 13. prosince, přičemž jim bylo uloženo shromáždit se už den den v sedm večer v přístavu trajektů. Při spěšném balení si sebou si směly vzít jen malé zavazadlo. Po mnohahodinovém čekání v dešti bylo 650 žen a dětí přepraveno na pevninu teprve ve dvě ráno. Mezi nimi byl i autor knihy a jeho matka; otec zůstal ve službě v nemocnici, což se mu později stalo osudným.

Britští muži byli až na výjimky evakováni o tři dny později, 16. prosince. Mezi nimi i Cuthbert Stanley, kterého záhy po příjezdu do Singapuru poslali do nemocnice v Džohor Bahru, po ústupu odtud nakonec pomáhal v několika nemocnicích přímo v Singapuru.

Celá rodina přitom měla velkou smůlu, protože už v listopadu – pár týdnů předtím – vyrazila na Nový Zéland, protože doktor Cuthbert Stanley dostal půlroční dovolenou. Už byli všichni na palubě, když přišel telegram o tom, že Cuthbertův kolega, který jej měl zastoupit, se kvůli svému alkoholismu dostal do deliria tremens. Stanleyovi se tedy museli vylodit a vrátit zpět do George Town.

Pojďme nicméně zpět k evakuaci. Po převozu na pevninu ráno 14. prosince stovky žen a dětí obratem nastoupily do vlaku, který je odvážel pryč od postupující fronty, směrem na jih. Fotografie z několika zastávek, kdy jim místní dobrovolníci navařili čaj a poskytli občerstvení, najdete v knize. Jednu z nich otisky dne 18. prosince i singapurské noviny – a druhý snímek dokonce zachycuje tříletého Nigela Stanleyho s jeho sestrou během zastávky v Ipohu:

Do Singapuru dorazil vlak 15. prosince ráno. Skoro jsem nevěřil tomu, co autor v knize následně popisuje: svobodné ženy mohly vystoupit, ale matkám s dětmi úředníci sdělili, že pro ně v Singapuru není místo a že musejí rovnou pokračovat v evakuací dál, do zámoří; každá dostala papír se sdělením, že jde o „příkaz vlády” a že jsou v Singapuru nežádoucí. Týkalo se to i matky malého Nigela a jeho sestry, a to i přes to, že v Singapuru měla otce, který jim nabízel ubytování. Matky a děti byly ve vlaku dokonce zamknuty, aby nemohly ven.

Celkem 287 žen s dětmi bylo poté doprovozeno na loď Nellore, která mířila na Jávu. Po pětidenní cestě v příšerných podmínkách v podpalubí (bez jakéhokoliv sociálního vybavení, jen na holé podlaze pokryté slámou) konečně dorazily do přístavu poblíž dnešní Jakarty. Odtud pokračovaly do australského Fremantlu, kde se konečně dostaly příznivějšího přijetí.

Otřesně se zacházelo také s uprchlíky z pevninského Itohu. Když jim 16. prosince armáda přikázala se evakuovat, dorazili vlakem do Kuala Lumpur. Tady jim ale dalšího rána úředník přečetl telegram od singapurského guvernéra, že se evakuovali předčasně a že k jejich příjezdu do Singapuru nebylo vydáno povolení, načež dostali příkaz se vrátit domů. Jeden z vlaků plný matek a dětí se tak vrátil do Itohu, kde je vyděšení důstojníci poslali opět zpátky na jih. Guvernér svůj zákaz o několik dní později odvolal, ale informace o tom se dostávala mezi utečence ubytované mezitím provizorně v Kuala Lumpur jen pozvolna.

Tyto události jsou dalším příkladem trestuhodného a nepochopitelného chaosu, který v té době v britském vedení (civilním i vojenském) panoval.

Uprchlíky v Singapuru obecně příliš nevítali. V očích guvernéra, který stále ještě věřil v úspěch britské obrany, vyvolávala evakuace ze severu nepodloženou paniku mezi obyvateli, a to jak mezi místními Malajci a Číňany, tak i mezi britskými civilisty v Singapuru. Pocit toho, že situace vůbec není tak zlá, posilovala propaganda v tisku, která slibovala, že zanedlouho britská armáda zatlačí Japonce zpět do moře. V novinách také vycházela (zcela oprávněná) kritika toho, že zatímco Britové z Penangu utekli, své poddané Číňany a Malajce nechali na pospas Japoncům. Skrze prsty se tak na britské uprchlíky z Penangu a Malajska dívali i jejich singapurští krajané, ačkoliv ti – alespoň podle mínění autora – museli poslechnout příkaz armády a neměli na danou situaci žádný vliv.

Naopak, alespoň někteří z nich trpěli pocity viny a sami měli z toho, že s sebou nemohli vzít aspoň ty, kteří u nich doma sloužili a s nimiž měli osobní vztahy, trauma.

V knize přetištěné, dosud nepublikované dopisy autorova otce i jeho přítele a kolegy Elliotta Fishera, se k tomu opakovaně vracejí. Hned 17. prosince tak doktor Stanley píše manželce:

„Naši Amah [výraz pro služebnou] jsem bohužel musel zanechat na Penangu, ačkoliv jsem se snažil všemi možnými cestami dosáhnout toho, aby mohla odjet spolu se mnou. Mám z toho strašný pocit. Nechal jsem jí aspoň jídlo, nějaké peníze a požádal doktora Evanse [ten jako jeden z mála na Penangu zůstal, v roli ředitele civilní nemocnice], aby na ni dohlédl.”

V dopise o deset dní později se znovu zmiňuje: „Mám takový strach o Amah!” a vrací se k tomu zase koncem ledna:

„Pokaždé, když pomyslím na Amah, láme mi to srdce. Doufám, že je v bezpečí a že Evans dělá, co může, aby jí pomohl a poskytl nějakou práci v nemocnici. Bohužel nebyla žádná šance vzít ji s sebou, i když jsem se o to hodně snažil.”

Věrná Amah se pak ihned po osvobození Malajska vydala do internačního tábora v Singapuru, aby tam doktoru Stanleyovi přinesla jídlo a nějaké dárky. Teprve na místě se bohužel dozvěděla, že Cuthbert Stanley internaci nepřežil.

Alespoň částečně šťastný konec měl příběh v tom, že se zbytek rodiny Stanleyových krátce po válce se svojí Amah znovu setkali.

 

 

 

 

Naši legionáři v Singapuru

Naši legionáři v Singapuru

Využívám příležitosti, kdy právě – na základě výzkumu o Čechoslovácích v Singapuru – pracuji na eseji pro sborník singapurské univerzity, který bude shrnovat zkušenosti meziválečných středoevropských cestovatelů na Dálném východě.

V Singapuru se už během 19. století a před první světovou válkou občas objevil některý z našich cestovatelů, badatelů a dobrodruhů. Můžeme zmínit entomologa Karla Doležala, který v Malajsku pobýval už v roce 1853, nebo Josefa Kořenského, který navštívil Malajsko v letech 1893-1894 a následně byl roku 1900 i v Singapuru. Koncem 19. století projížděl Singapurem i další náš slavný cestovatel Enrique Stanko Vráz. Karel Domin a Jiří Viktor tam cestovali v letech 1909 a 1910. Před první světovou válkou region navštívil poměrně známý Jan Havlasa, který v Malajsku roku 1913 pořídil sbírku unikátních fotografií, vydaných následně i knižně. Z žen stojí za zmínku Markéta Eliášová, která strávila rok 1923 v Malajsku a roku 1926 projížděla Singapurem.

První větší příležitost seznámit se s Čechoslováky – příslušníky tehdy nově vzniklého státu ve střední Evropě – měli ale místní obyvatelé v letech 1919-1920, kdy tudy projížděly velké skupiny našich legionářů. Ti se postupně vraceli z Vladivostoku zpět do vlasti, přičemž plavba mnoha (možná i většiny) z asi 75 tisíc mužů vedla právě přes Singapur.

Dokumentaci toho nacházíme jak v denících a vzpomínkách oněch legionářů, tak i v místním singapurském tisku.

První skupina, cestující na palubě lodi Jonan Maru, dokonce v Singapuru strávila vánoční svátky roku 1919. Jaký to pro ně musel být kontrast! Z Vladivostoku vyplouvali za mrazivých vichrů a teplotách pod -30° C, a po několika týdnech se ocitli na tropickém ostrově Singapuru, kde teploty málokdy klesnou pod +30° C.

První zmínku v singapurských novinách o lodi s legionáři jsem našel z 22. března 1920. Šlo o 2071 vojáků na palubě lodi SS Madawaska:

Ze vzpomínek víme, že transportní lodě v Singpapuru měly asi dvoudenní zastávku, během které doplňovaly zásoby a pasažéři měli možnost navštívit město i probádat ostrov.

Poměrně dobrodružnější cestu vykonal legionář Jaromír Eminger, který si svůj odjezd z Vladivostoku popsal takto:

„Z Vladivostoku jsme odjížděli narychlo. Vypluli jsme o silvestrovské noci z roku 1919 na 1920, když na východ dorazila revoluce. Naši ruští velitelé z námořní akademie, co se angažovali proti bolševikům, se totiž začali bát, že je rudí nahází do moře. Dohodli jsme, že jim budeme dělat během plavby nádeníky a oni nás za to vyučí námořnickému řemeslu, abychom se dřív dostali domů. Trochu jsme opravili dvě ztrouchnivělé bárky z rusko-japonské války, které tu hnily na vodě od roku 1905. Ta naše se jmenovala něco jako Doprdele Maru (všechny japonské lodě mají v názvu koncovky Maru, což znamená loď). My jsme ji překřtili na Orla. Kapitán Kyticin předpokládal, že bolševické stráže, co hlídají přístav, se na silvestra opijí, tudíž za svítání by se nám mohlo podařit utéci. Číhali jsme na vhodný okamžik celou noc, až konečně nad ránem prolámal cestu zamrzlým přístavem ledoborec a my jsme se vydali na širé moře.“

Legionář Eminger si čte v pokoji singapurského hotelu

Následně pobýval Eminger v Singapuru, kde se zdržel déle než většina projíždějících legionářů. Ve svém deníku si v květnu 1920 poznamenal:

„Když zakotví v cizím přístavu loď bez registrace, je automaticky považována za pirátskou. A to se stalo v Singapuru i nám. Celníci naši chatrnou kocábku zabavili, kapitán Kyticin zmizel a my jsme se museli spojit s naším singapurským konzulem, aby nám pomohl. Byl to příjemný chlapík, ženatý s Japonkou a jmenovaný ještě za Franze Josefa. Hned nám řekl: „Pojďte k nám, musíme vás ošatit, protože jako šupáci tady nemůžete vystupovat. Tady musí mít každý Evropan bílé šaty, helmu proti horku a musí se stravovat v nejlepším hotelu. My vám to všechno zajistíme, než pojedou z Vladivostoku americké transporty a ty vás naberou.“ A hned poslal krejčího, co nám ušil bílé tropické šaty. Chodíme povinně na obědy do největšího hotelu Raffles, vyjíždíme na výlety do džungle nebo se toulám po trzích a po přístavu, kde je spousta žebravých rybářů s věčně nataženou rukou.”

Hotelový pokoj v Singapuru, ve kterém pobýval legionář Jaromír Eminger

Dne 10. května také dvě mužstva československých legionářů sehrála v Singapuru fotbalové zápasy proti britským důstojníkům. Mužstvo 4. pluku remízovalo 1:1, 5. pluk prohrál 2:4.

Rovněž počátkem května v Singapuru opakovaně vystoupil legionářský symfonický orchestr, který na rozloučenou před odjezdem na další cestu zahrál ve Viktoriině divadle program zahrnující díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. V novinách The Straits Times k tomu vyšel následující článek:

Dočítáme se v něm rovněž to, že výtěžek z koncertu byl věnován fondu pro válečné invalidy a že vystupující hudebníci jsou v prvé řadě vojáci, kteří se během války přímo účastnili bojů. Dirigent Rudolf Karel, který studoval  na konzervatořích v Berlíně a v Praze, byl prý dokonce v Rusku dvakrát raněn.

Další hudebníci z řad legií vystoupili počátkem července v Boustead Institute:

 

Ti přijeli 2. července na palubě americké transportní lodi USS Thomas, jejíž příjezd místní noviny rovněž avízovaly:

 

Několik dalších svědectví najdeme v publikaci Cestami odboje z roku 1929. Následují dvě ukázky.

Například legionář Rudolf Raše, který do Singapuru dorazil v září 1920, vzpomíná:

Dojeli jsme jakýmsi předměstím s čínskými krámky a dílnami do středu města. Ohromné budovy v úředním slohu žlutě natřené, plno rikšů a automobilů, veliké výklady obchodů s nejrozmanitějším luxusním zbožím, paláce velkých bank, katedrála, velikánská hřiště pro tennis asi se 40 kurty a klubovním domem, široké chodníky, asfaltované ulice a v nich úžasně čilý ruch. Vše je ve stálém pohybu. Rikšové, automobily, bryčky, tu a tam motocykly nebo velocipedy. Pěšky chodí jen domorodci a ještě ne všichni.

Vystoupili jsme z bryčky a ovšem hned je hádka o plat. My mu dáváme dolar a on chce dva. Po dlouhé, více méně oběma stranám nesrozumitelné anglické debatě jsme, to se ví, ustoupili. Ještě to s nimi neumíme. Našich tu projelo už asi 50.000 a zkazili ceny. Teď je tu 5000 Čechoslováků z Granta [pozn. JB: jde o odkaz na americkou loď President Grant, která převoz legionářů z Vladivostoku absolvovala dokonce dvakrát], tak nás dře, kdo může.”

Jiný legionář Václav Kaplický si zapsal, že:

„V Singapore začalo se také už myslet na manželky. Někdo řekl, že v Singapore se může koupit levné hedvábí. To by bylo krásné, přivést ženě domů hedvábí na bluzičku, myslili si ženáči a začali dělat nákupy. Horší to bylo s dorozumívací řečí.

»Bolša madame?« tázal se obchodník, míchaje ruštinu s francouzštinou. Přisvědčil-li kupující, obchodník ukázal tři prsty, což znamenalo tři metry… Jednalo-li se o hubenou »madame«, bylo to trochu složitější. Obchodník ukázal metr, což mělo znamenat »madame«. Souhlasil-li kupující, ukázal obchodník na prstech dva a půl. Mnozí bratří, kteří měli tenké ženy, kupovali raději tři metry, aby se jim ostatní nesmáli, že mají ženy metry.

Potom přišlo heslo, že doma není koření. »Jaký by to byl prejt bez koření,« divil se bratr, který si už ve Vladivostoku vypočítal, že může být doma tak právě na zabijačku. Kupovaly se celé kilogramy pepře, zázvoru, hřebíčku, nového koření a muškátových oříšků. Protože na lodi nebylo místa, dávali si koření do postele. Spalo se na něm několik neděl. Není tedy div, že si ženy singaporské koření pochvalovaly: žádné prý není tak ostré!”

O pozoruhodném osudu jednoho z legionářů, Bohuslava Kočího, píšu podrobněji i v knize. Tento akademický sochař patřil mezi ty, kteří se rozhodli po válce do vlasti už nevrátit, protože podlehl kouzlu Asie. Pobýval postupně v Číně, později v Malajsku a nakonec jej druhá světová válka zastihla v Singapuru. Patří bohužel mezi desítku našich krajanů, kteří japonskou invazi nepřežili – pan Kočí zahynul během pokusu o evakuaci ze Singapuru na palubě jedné z Japonci potopených lodí. Více se o něm můžete dočíst také v dodatku k 15. kapitole knihy.

Na závěr ještě přidávám dvě stránky dobových snímků, které jsem objevil na portálu Moderní dějiny:



 

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Živý mrtvý na zlínském pomníku: Ladislav Vrla

Během práce na přehledu všech Čechoslováků, které v Singapuru zastihla válka, jsem narazil na řadu dalších pozoruhodných příběhů. Jedním z nich je zajímavý příběh rodiny židovského hudebníka Davida Apelbauma, o kterém jsem psal v minulém příspěvku.

Dalším překvapením bylo zjistění, že baťovec Ladislav Vrla je na zlínském pomníku obětí druhé světové války uveden omylem. Jeho jméno najdete v pravém sloupci čtvrté zespodu:

Podle uvedené informace Vrla (narozený 31. 12. 1911) zahynul v Singapuru dne 13. 2. 1942 – tedy stejně jako například zde uvedení Oldřich Smržák a Eugen Straussler, kteří přišli o život při neúspěšné evakuaci z ostrova na lodi SS Redang, kterou Japonci 13. února potopili. Na její palubě při tom zahynuli také další tři baťovci – Bedřich Heim, Klement Plhoň a Josef Strangfeld. Z neznámých důvodů však jejich jména na zlínském pomníku chybějí, zatímco Vrlovo přebývá.

Co o Ladislavu Vrlovi víme? V přehledu singapurských krajanů o něm uvádím následující shrnutí:

Vrla Ladislav (*1911). Narozen v Kvítkovicích u Uherského Hradiště, později žil v Napajedlech. U Bati od roku 1926, absolvoval Baťovu školu práce, pracoval nejprve jako dělník, později jako zásobovatel. V téže pozici vyslán do Singapuru v srpnu 1939. Manželka Marie, která pracovala jako šička u Bati od roku 1926 do odjezdu do zahraničí, byla evakuována do Indie 6. února 1942. Vrlovi se tam podařilo evakuovat také a v červnu 1943 podepsal v Kalkatě přihlášku do československé zahraniční armády. Během pobytu v Indii v lednu 1944 opustil firmu Baťa a začal pracovat v továrně firmy Janda v Láhauru, která zajišťovala vojenské dodávky. Po válce žil v Dakaru v Senegalu, nakonec se usadil v Austrálii.”

Fakt, že se Vrla úspěšně evakuoval do Indie, potvrzují mimo jiné dobové seznamy exilového ministerstva zahraničí v Londýně, jako třeba tento:

O „pozdějším” Vrlově životě svědčí i další dokumenty, které jsem během bádání v archivech našel. Tento dokument podrobně informuje o Vrlově přihlášce do československé armády, kterou podal v červnu 1943 v Bombaji.

Další ukázkou je lístek z kartotéky vojenského historického ústavu:

Jak mohlo dojít k omylu, při kterém bylo po válce Vrlovo jméno vytesáno na zlínském pomníku obětí? Myslím, že se to mohlo stát tím, že jména na pomník navrhovali ti singapurští baťovci, kteří se po osvobození do Zlína vrátili. Například Josef Vyhnálek v dopise rodičům Silvestra Němce datovaném 2. května 1947 píše: „Zařídil jsem, aby jeho jméno bylo vyryto na pomníku padlých ve Zlíně…”

A protože Vrla přečkal válku v Indii a poté žil v Senegalu, o jeho šťastném osudu v té době Vyhnálek, který se už v prosinci 1945 vracel z japonského zajetí do Československa přes Londýn, patrně netušil a měl nejspíš za to, že zahynul spolu s jeho dalšími singapurskými kolegy.

Záhada Apelbaumovy rodiny

Záhada Apelbaumovy rodiny

 

Během června jsem sestavoval anglickou verzi seznamu Čechoslováků v Singapuru včetně jejich stručných životopisných medailonků. Jeho pracovní verzi jsem pak sdílel a konzultoval se dvěma historiky – Jonathanem Moffattem ze Spolku malajských dobrovolníků a Michaelem Petherem, který vypracoval monografie o některých potopených evakuačních lodích ze Singapuru, včetně SS Redang, na jejíž palubě zahynulo pět našich krajanů (Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler).

Zatímco o baťovcích lze v archivech většinou najít poměrně dost informací, o našich dalších krajanech víme málo: často jen jména, data narození a povolání ze seznamu našeho konzulátu v Kalkatě, případně z registru internačního tábora v singapurském Changi.

Jedním z takových případů je i rodina Davida Apelbauma. V příloze knihy o ní najdete jen tohle, co se mi podařilo zjistit do termínu uzávěrky začátkem letošního roku:

„Appelbaum (Apfelbaum?) David (*1904). Působil v Kuala Lumpur jako hudebník, hrál
na housle. Žili tam s ním manželka Jarmila a v březnu 1938 narozený syn Jiří. S postupem
fronty se evakuovali do Singapuru. Během internace v Changi jim byla přidělena čísla 151,
152 a 153.”

Pan Michael Pether, který žije na Novém Zélandu, mi k tomuto zápisu poslal informaci, že podle poznámky v jednom ze seznamů internovaných, který má k dispozici, snad oba manželé během internace zahynuli a synek Jiří se dočkal osvobození v roce 1945 už jen jako sirotek.

To by byl opravdu tragický příběh. Je pravda, že podmínky v internačních táborech byly docela drsné, hlavně kvůli nedostatku kvalitních potravin a hlavně nedostupnosti prakticky jakýchkoliv léků. Úmrtnost ale byla – na rozdíl od zajateckých táborů, ve kterých zajatí vojáci museli navíc tvrdě pracovat v krutých podmínkách džungle v Barmě či na Borneu – minimální. Pokud je mi známo, žádný jiný z internovaných singapurských a malajských Čechoslováků během války nezahynul.

Snažil jsem se tedy o Appelbaumových dohledat víc informací a znovu se ponořil do seznamů a útržků dostupných v britských archivech – tentokrát jen do těch, které jsou k nalezení online. (Až bude opět možné cestovat, jedním z dokumentů, které si chci okopírovat, je seznam asi 5500 civilistů internovaných v Changi, který mají v britském Imperial War Museum).

Ve dvou na sobě nezávislých seznamech jsem našel záznamy o Davidu Apelbaumovi (s takto psaným příjmením), ten druhý uvádí také informace o jeho ženě Jarmile a synu Jiřím. Abyste si udělali představu, vypadají takto:

Fakt, že Apelbaumovi byli internováni později než většina ostatních evropských civilistů, dokazuje i to, že záznam Davida Apelbauma je zjevně doplňován do již dříve sestaveného seznamu. Stejně tak i naši baťovci – pokud tedy nebyli zajati jako vojáci – byli po okupaci Singapuru ponecháni na svobodě více než rok. Japonci si zjevně nevěděli rady s jejich statutem, protože Češi jako státní příslušníci protektorátu nebyli, na rozdíl od Britů, Američanů či Holanďanů, technicky vzato nepřátelé. Internováni proto byli hromadně až v prosinci 1943.

Poznámka u Davida Apelbauma také prozrazuje, že jako hudebník vystupoval v singapurském klubu Selangor – tomu se také neformálně říkalo „U skvrnitého psa“ (Spotted Dog). Pozoruhodné je také to, že v posledním záznamu – u pětiletého syna Jiřího – je uvedena firma Baťa Singapur. Asi jde o omyl, o žádné vazbě Apelbaumových na Baťu nevíme.

Ze záznamů vyčteme, že kromě správné podoby příjmení („Apelbaum”) měli manželé i syn odlišná registrační čísla, než jaké jsem uváděl dřív. Moje předchozí informace vycházela z databáze internovaných, jak ji online poskytuje muzeum Changi.

Na základě obou autentických seznamů ale vidíme, že je potřeba je opravit na 3366 u Davida, 3411 u Jarmily a 3431 u Jiřího. Další informace nám říkají, že David byl během internace v Changi v cele 4.4.29, zatímco manželka narozená v roce 1905 se synem v místnosti A.2.P.S (tu obývaly právě ženy s dětmi). Poté, co byli civilisté v květnu 1944 přesunuti z věznice Changi do tábora Sime Road, obýval David chatrč číslo 44 a/nebo 54.

V archivu dobových singapurských novin lze dokonce najít řadu článků o tom, že David Apelbaum vystupoval i během let 1942 a 1943, a to i jako dirigent místního singapurského orchestru (připomeňme si, že Singapur byl Japonci přejmenován na Syonan). Bylo to zjevně před tím, než byl nakonec i on s rodinou internován:

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nic však nenaznačuje tomu, že by v Changi zahynuli.

Dalším hledáním jsem, díky tipu Jonathana Moffatta, s úlevou zjistil, že David přežil válku a v roce 1952 získal britské občanství s tím, že si změnil příjmení na Apel – možná chtěl skrýt svůj židovský původ:

Díky této informaci o změně příjmení lze pak dohledat i další, pozdější zmínky o rodině Apelbaumových.

Posledním záznamem o Davidovi je oznámení jeho úmrtí v roce 1967. Zemřel během návštěvy Prahy a jeho tělo bylo převezeno zpět do Singapuru, kde byl 25. září ráno pohřben na místním židovském hřbitově na Thomson Road.

Manželka Jarmila se dožila 80 let. Oznámení jejího úmrtí v místních singapurských novinách v únoru 1985 dokonce přetiskuje i její fotografii a obsahuje informace o tom, že syn David v té době žije v Londýně a kromě něj je mezi pozůstalými manželů Apelbaumových ještě jejich dcera Lea Ludmila – ta se jim musela narodit až po válce.

Je tedy jisté, že manželé Apelbaumovi v internačním táboře nezemřeli a po válce dál žili v Singapuru.

Tento příběh také ukazuje, jak nesnadné a někdy ošidné je pátrat v seznamech z internačních a zajateckých táborů – útržky informací si někdy protiřečí a je třeba je kriticky porovnávat s dalšími zmínkami. Pokud se ale člověk do pátrání ponoří a věnuje mu dost času, občas se podaří zjistit překvapivě mnoho informací i po více než tři čtvrtě století.

Japonská propaganda – Prince of Wales

Japonská propaganda – Prince of Wales

V desáté kapitole, která líčí válku o Britské Malajsko, najdete na str. 227 také příběh slavné bitevní lodi Prince of Wales. Její rychlé potopení v prvních dnech bojů 10. prosince 1941 zasadilo těžkou ránu obráncům Malajska a Singapuru a otřáslo pověstí britského námořnictva.

Z rodinného archivu, který mi poskytla paní Patricie Baránková, vybírám tento pozoruhodný propagandistický leták shazovaný z japonských letadel nad Indií.

Text říká: „Prince of Wales potopen. Údajně nepotopitelná loď byla zničena japonskými letadly 10. prosince 1941.” Podepsána je „Liga za indickou nezávislost ve východní Asii” – šlo tedy zjevně o součást snahy Japonců získat na svou stranu nejen indické vojáky, ale i civilní obyvatelstvo.

Po kapitulaci Singapuru padlo do japonského zajetí přes 85 tisíc britských vojáků, z velké části v ní sloužících Indů. Z nich se pak přes 40 tisíc přihlásilo k Indické národní armádě, která s japonskou podporou snila o osvobození Indie od britských kolonizátorů. Jejím nejvýraznějším vůdcem byl Subháš Čandra Bós. Ten sám na konci války zahynul při pádu letadla, kterým se snažil dostat do sovětské sféry vlivu.

Poválečné procesy s členy Indické národní armády, kteří byli repatriováni do Indie, posílily hnutí za indickou nezávislost, které nakonec pod vedením Mahátmy Gándhího v srpnu 1947 – dva roky po skončení druhé světové války – se svým požadavkem uspělo.

 

 

Japonská trofej Františka Koblížka

Japonská trofej Františka Koblížka

V květnu mě v reakci na můj blog kontaktoval pan Václav Koblížek – vnuk baťovce ze Singapuru Františka Koblížka a Anny Rojtové, dcery singapurského ředitele firmy Václava Rojta.

Oběma se podařilo Singapur opustit ještě před jeho obsazením Japonci a šťastně dorazili do Indie, kde v prosinci 1942 oslavili svatbu.

S panem Václavem jsme si vyměnili několik emailů. Vzpomíná v nich na paměti z dětství, kdy v rodinném domě zaznamenal různé artefakty po dědečkovi: jídelní hůlky s logem firmy Baťa, staré přístavní bedny ze Singapuru, stejně jako velký portrét svého pradědečka, ředitele Rojta.

Poslal mi také tento zajímavý dokument: povolení k držení poválečné japonské trofeje, meče nebo dýky. Z formuláře můžeme vyčíst, že byl členem domobrany (LDC) v Kuala Selangoru a že se účastnil osvobozování Barmy nebo Malajska, čímž si právo na trofej vysloužil. Je tedy mimo jiné zřejmé, že František Koblížek se po příjezdu do azylu v Indii přihlásil k britské nebo indické armádě (dokument zmiňuje velení 34. útvaru 14. indické armády, případně britské velení v Malajsku).

 

 

 

Cestovní dokumenty Františka Baránka

Cestovní dokumenty Františka Baránka

V dubnu 2020 mi napsala paní Patricie Baranek – dcera baťovce Františka Baránka, která nyní žije v Torontu – snímky několika dokumentů, které našla ve složkách po otci.

Jeho příběh před pár lety krásně popsala novinářka Judita Matyášová v tomto článku pro Lidovky:
https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/batova-indicko-kanadska-stopa.A160810_171215_pozice-tema_lube.

Baránkovy archiválie dokumentují jeho cestu ze Zlína do Batanagaru v dnešní Indii. Podobně, jak dokumentuji v sedmé kapitole knihy (strany 145-152 ) ve 30. letech cestovaly desítky dalších baťovců, včetně Silvestra Němce.

František Baránek jel vlakem ze Zlína do Janova, kde se ubytoval v hotelu Vittoria poblíž přístavu. Dne 16. dubna 1937 se tam nalodil na zaoceánský parník Conte Biancamano společnosti Lloyd Triestino. Na jeho palubě dorazil do Bombaje, odkud pokračoval dál.

Na stejné lodi, pokud víme, cestoval v lednu 1939 z Janova i Silvestr Němec. Při zpáteční cestě do Evropy pak na její palubě v březnu 1939 cestoval konzul Poludna poté, co byl československý konzulát v Singapuru k 1. únoru 1939 uzavřen. O tom se ale více dočtete v samotné knize.

 

Theme: Overlay by Kaira